Starší články
- Jakpak to je s AllFestem
- Kterak mě sežral pes!
- Příběh statusu na Facebooku
- Sebezdokonalování
- Fakýrský statek na „S“
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
26. června, 2009 | #
Průvodčí se na mě zle podíval: „Ale vždyť ta průkazka už neplatí. Je todle šestka?“ Nerad dělám z lidí blbce, přesto jsem to chtěl nějak pro tu srandu ukecat. Podíval se na průkazku, o niž jsem věděl, že už neplatí. „Jo, to bude asi šestka,“ přiznávám. Doteď obdivuji průvodčího na jednom z nejzapadlejším železničním úseku, že vůbec poznal, že je to číslo. Doma jsem tu malůvku porovnal se starými sešity matematiky: byla to pětka. Tedy alespoň její idea.
Přísně se na mě podíval. Chlapi z druhé strany vlaku se mu cumlajíce lahváče vysmáli, jakého dělá drsňáka. Přednesl mi, co by všechno měl udělat, pokuty, plné jízdné, stížnost na předešlé průvodčí atd. „Ale nechám tě, no,“ řekl s oným hypnotizujícím autorativním pohledem a průkazku v půlce roztrhl. Chlapi smíchy prskali pivo po vlaku. Já se opřel do sedadla a zasněně se usmál…
A vůbec ne proto, že bych oslavoval nefunkčnost systému. Usmál jsem se proto, že to byla dělící čára. Break point mezi prvním ročníkem školy a prázdninami. Prostě: V posledním vlaku při poslední cestě z Prahy mi průvodčí roztrhne průkazku studenta.
Víte, s pravidelností dostávám – já ji říkám – existencionální krize. Vždy se kouknu kolem sebe a vidím ty, s kterými jsem kdysi-cosi začínal, jak jsou teď úspěšný. Ať je to internet, kde jsem zas tak nic nedokázal, ať je to sport, kde jsem zas tak nic nedokázal, ať je to jakési umění, kde bla bla, ať je to jakési vědění, kde bla bla. Vidíte, jak je to na první pohled depresivní?
Ten pohled na Toplist, který řekne, že se MIB ani při smysluplnějších článcích nepřehoupne příliš přes 100 UIP/den. Pohled na těch pár starých medajlí. Na kytaru, piáno. Učebnice, které jsem se chtěl naučit a nenaučil. Jenže Barney Stinson mě kromě toho, že svět je vlastně děsně umělý a k zážitkům si člověk musí dopomáhat sám, naučil že prostě – stačí přestat být smutný (detajl: on tam myslím zrovna říká nemocný) a místo toho být prostě úžasný! Stačí změnit pohled a olalá… Uvědomím si, že jsem děsně rád za to, že jsem ani u jednoho oboru nezůstal, pač bych nezažil to, co zažívám mimo ony existencionální krize toužící po jakémsi uznání či čem.
Vždycky jsem obdivoval nadšený lidi, kteří vám s infaktovým entusiasmem řeknou, že to všechno směřuje od „A“ k „D“. (bink) A tidle lidé mě nakazili. Sem tam si koupím Respekt a s úžasem sleduji, jak to všechno (údajně) funguje. ODS najednou není „menší zlo“, je to „jiné zlo“. Člověk najednou začne toužit po vědění, pochopení, jenže otevírají se dálší a další otázky, které nestojí o nějaké mávnutí rukou, ani zděšení, ale pro objevování. DÚ: Kdo je tiskový mluvčí prezidenta České republiky?
Je to hra, kterou nelze vyhrát, ale užít si ji. Svět je plný stereotypů, které čekají. Jsem rád, že jsem zde. Jsem rád, že jsem pět minut hledal po internetu tóny, abych se ujistil, jak jdou po sobě. Proč?
Článek již byl 3x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
22. června, 2009 | #
Chci se trochu rozepsat. Někdy. Dost o to přemýšlím, o nějakém comebacku. Zpět na výsluní; tedy spíš z pohledu slunéčka sedmitečného. Jen tak do těch mých sfér, jen tak si psát. A hele: Naprosto znaven, psychycky vyčerpán, jdu skrze Masarykovo nádraží na kolej. Byl jsem nakupovat a tak – znáte to – z kapes naplněných jídlem mi vypadla peněženka.
Šel jsem dál.
Až náhle mi to nějak docvalko, otočil se a… Sebral jsem ji a dal ji raději do pravé kapsy. // Ha, právě ste přečetli jedno z prvních z sci-fi na tomto blogu. Ve skutečnosti mi nevypadla – ale… byli jste napnutí? Ve skutečnosti jsem si všiml, že mi vypadává a dal ji do druhé kapsi bez toho hektična kolem.
Sedím u počítače. Máma mi volá: „Kde máš peněženku?“ (Ve skutečnosti ta věta byla trochu rozvitější a obsahovala sprosté slovo.) „V kapse,“ odpověděl jsem. Ticho. Byl jsem si jist vítězstvím. „Opravdu?“ „Jo-o.“ Nebyla tam. Že prý ji našli na Masarykově nádraží a že je na tamní policejní stanici.
„Jo to jste vy! Posaďte se,“ přivítal mě policajt. Posadil jsem se… A hned zase zvednul. Bůh ví, že na ty sedačky sedají děsní lidé. Poslední dobou jsem nějaký hygienik, externí. Pan policajt mi vyprávěl, jak skrz infolinku O2 našel mého dědu a přes něj se dostal k mé mámě. Colombo hadr. „No, správně bych měl ty doklady poslat na skartování a tak, ale… Takhle to bude pro oba jednoduší, ne?“ „Tyjo, děkuji,“ oddechl jsem si, „Můžu nějak pomoci? Znám tu po Praze pár feťáků!“
Ale k tomu jádru. Tu peněženku našel jistý postarší Slovák. Možná že někoho zvás teď napadl strašně vtipný a věcný komentář: „Jo to Čech by jí nevrátil.“ Kdo ví. Ptal jsem se a prý tam lidé vracejí věci co našli často. A ponaučení? Lidé jsou hodní.
___
Tohodle si nevšímejte. To jen tak pod čarou. „No dneska to je strašnej den: Hned po ránu loupež.“ – „Aspoň něco velkýho?“ – „Ne, klasika. Přepadení s nožem.“ – „Jako tady? Na Masaryčce?“ – „No jasný – na vandráka. To se tady děje furt. Ale většinou v noci.“
Článek již byl 5x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
11. června, 2009 | #
Myslím, že Facebook má jako vše své temné i světlé stránky. Tak třeba nedávno jsem se dozvěděl, v jakou vizi budoucnosti doufají voliči Dělnické strany. Totiž, ještě před volbami jsem se poflakoval po tom Facebooku a přemýšlel, koho volit. A když tu náhle, z ničeho nic, ve skupině, která dle názvu viděla v Parobkovi potenciál mužské genetické informace, narazil na týpka, který po poházení špíny na veškeré strany řekl asi toto: vol Dělnickou stranu, vole!
A tak mě to nedalo. Zvědavost mě ubíjela. Napsal jsem mu, jak si to představuje, až tu bude vládnout tvrdá instalatérská ruka pana Vandase. Asi jsem myslel, že neodepíše. Bylo by lepší, kdyby neodepsal. On odepsal:
Rychle jsem si běžel uvařit kafe. Upil ho, a poprskal obrazovku. „A, konečně to vím,“ byla má odpověď s tím, zda mu nebude, když jeho vizi zveřejním. „Nevadi, cim vic lidi si uvedomi v jaky sme prdeli, tim lip pro nas.“
Článek již byl 6x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.