Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

17. listopad

!

Pomalu se chystám na Albertov. V batohu rum a rudá vlajka SSSR. Bum! Ne. Nevytáhnu ji, asi to není zrovna vhodné. O těch pár let zpět, kdy jsme s ještě dvakrát větší běhali po Dolomitech, to bylo trochu jiné. Všichni se smáli a fotili nás. Tehdy se to jako recese bralo. Zrovna dnes by asi nebylo vhodné právě to, kdyby to vůbec někdo jako recesi bral. Ale vemu ji sebou. Kdo ví…

Mnozí říkají, že není, co slavit. – Vždy je co slavit. Jeden z diskutérů však kdesi připomněl něco jiného: Za poslední léta byla shromáždění, která se snažila něco změnit, někam nás posunout, a tam tolik lidí nebylo. Osobně jsem byl v téměř prázdné aule při přípravách Inventury demokracie. Vybírala se témata, na které se.. éé.. (sakra, už) minulý týden pořádaly setkání a besedy. Dost lidí to tam tenkrát táhlo, ale moc jich nepřišlo. A já tam také víckrát nešel.

A teď koukám, že jsem prošvihl i ony debaty.

Slavit je větší zábava.

Nicméně (miluji todle slovo!), už delší dobu vycházejí po internetu memoáry nejrůznějších účastníků doby tehdejší. ČT24 prý také něco vysílá. Sem tam jsem něco pročítal a musím říct, že… že vlastně moc nevím. Nebylo to tak jednoduché. Jsou tu komunisti, disidenti, dělníci, studenti-revolucionáři, studenti-„revolucionáři“, studenti, tidleti-támhleti… A každé zvolání, každý zážitek, strhne vlnu diskuse. A člověče, ztrať se v tom!

A co je psáno bez nadšení, bez jistky, je naopak chváleno do nebes jako nejautentičtější.

Celé to vlastně nejspíše byla chyba. Amatérský historik, nadšenec, a skinhead, kterého nebudu jmenovat, nerad bych aby někdo vůbec tušil, že ho znám, se pilným studiem textových i orálních pramenů dopídil nahoty: Tenkrát to byla jedna jediná drobná pravopisná chyba, která úplně převrátila chod našich dějin. Tajemník KSČ Štěpán totiž poslal 17. listopadu 1989 tehdejšímu ministru vnitra sms: „kdyby chteli demonstranti projit z albertova až na narodni tridu, nech je bit.. CU Btw Klaus lol“

Bum.

Prý všichni známe jen mýtus o 17. listopadu. Korunku tomu dal Oskar Krejčí, někdejší poradce Ladislava Adamce: „Pravděpodobnost, že se veřejnost dozví pravdu o 17. listopadu, se rovná téměř nule.“ Bum.

Vem to čert, muselo to být krásné. Snad to vypadalo jako roku 2007 v Barmě. Tamní freestylový reportéři o tom natočili/sestavili strhující dokument, který se nevyrovná žádnému z amerických filmů. Hamba to vůbec srovnávati! Každopádně, Burma VJ: Reporting from a Closed Country končí smutně. U nás to dopadlo dobře. Vlastně jakoby z Holiwoodu…

17. listopadu, 2009 • Sdílet • Chce se mi spát.