Vojtěch Mečíř Sag mir wo der Blumend sind! Hier:

I třetí možnost je možnost...

!

Biatlon je sport akční a né že ne... Tudíž biatlonisté, aby se přizpůsobily podmínkám, musí být akční lidé, jelikož co platí nyní neplatilo včera a už vůbec neplatí za pět minut. A tak to také vypadalo s mým odjezdem do Rakouska na soustředí... Ehm, plánovaným odjezdem.

Totiž, všechno již vypadalo nadějně – respektive, žil jsem. Žil jsem tak, že jsem se mohl účastnit výcvikového tábora v rakouském Obertilliachu... Tedy, až do středy, kdy jsem byl nucen kvůli naprosté vyčerpanosti vynechat dvě tréninkové fáze. Trenér správně usoudil, že bych v tomto stavu nemohl odjet do 2 000 m vyvýšeného místa.

... A tak mi zavolal. Zavolal ve dvě... Do patnácti minut jsem se měl rozmyslet, zda-li chci jet do onoho Rakouska nebo zůstat v Čechách a jet s zdejšími lyžaři opět na Mísečky. Odpověď byla těžko vyslovitelná, avšak po dvou hodinách dopoledního spánku jasná, v tomto stavu byla cesta do Rakouska naprosto zbytečná, což jsem sdělil a i trenérovi, kterému se však očividně nechtělo mě hnedle takhle pohřbít a tak si dal ještě nějakou tu minutu na rozmyšlenou...

Naštěstí mezitím přišla trenérka Léňa, která svým bystrým úsudkem přišla na třetí, nejschůdnější možnost. Totiž, stále šlo o to, že když nepojedu, v auto, které odjíždí v sobotu bude jedno místo volné, které by mohl využít někdo, kdo jede již ve čtvrtek a nezameškat tak školu. Avšak již zmiňovaná Léňa si uvědomila, že jelikož je nejmenovaná osoba nemocná, bude stejnak v autě jedno místo, tudíž jsem byl za vodou, prozatím...

Ve čtvrtek jsem byl již v plné kráse na tréninku a v pátek ještě větší kráse ve škole s pocitem, že nejspíš jedu...

Popravdě, osobně by mi bylo jedno, kdy se to dozvím problém byl však s pojištěním, které jsem si musel zajistit nejlépe do 12 hod... Respektive jedině do 12 hod, jelikož ochod s pojištěním v tu dobu zavíral...

... Tedy, avšak... Ne, že bych to někomu přál, ale přišlo to, v co jsem již nedoufal. Zázračné uzdravení nejmenované nemocné osoby mi zabralo místo v autě. Již vzdat účasti na soustředění mě však přepadla (SMS) zpráva, že další nejmenovaný člen je jemně nemocen a o jeho (ne)účasti se bude rozhodovat... Byl jsem ujištěn, že do 12:00 tak bude učiněno...

Avšak minuty ubíhali, hodiny ubíhali a já ještě v 11:50 zmateně a nerovózně pobíhal po škole s broukem... 12:00 bylo pryč... Šance se však nikdy nevzdává a tak jsem stále čekal na vibrace v mé kapse. Ty však nastali až okolo půl jedné, avšak nic nového jsem se nedozvěděl. Do dvou hodin prý... Dvě hodiny odbily a vše již bylo jasné, všichni se zázračně uzdravili a já zůstávám plonkovej biatlonista mezi chatou plnou lyžařů na Mísečkách.

Na druhou stranu, lyžování je prozatím lepší zde v Čechách, avšak má přijít obleva... atd, nic hezkého to asi nebude... Navíc stále nevím, jak se tam zítra ráno dostanu. Avšak, to je osud, už...

PS: Poslední dobou jsem jaksi taksi stejnak neměl moc chutě a síly do psaní, čehož jste si dozajisté všimli. Každopádně to vypadá, že se zde v dobách budoucích a především zimních budou objevovat především podobné informace o mém odjetí a následném přijet.... Avšak, osud, mějte se tu...

2. prosince, 2005 • Sdílet • Chce se mi spát.