Vojtěch Mečíř miluje smyslno! Navíc..

Bez bázně a ghany tam, kam se ani kajak nevejde

!

Pokud je v definici dovolené je někdy zmíněné slovo odpočinek, nevrátil jsem se předevčírem z dovolené, ale z jakého si zničujícího tábora. O to však tam bylo lépe! Již netoužím vyvalovat se na pláži jaderského moře, či zhlížet památky starého světa – chci mainko adrenalinu; přijet z „dovolené“ mrtev jako nyní, jako nyní z německých řek.

Nebudu tu vyprávět, jak tam bylo nádherně, ač bylo... I tehdy ráno, kdy ke mně přišel Mazi (ano, ten) s nadšenými slovy, že našel skvělý potok, který si prostě na kajacích musíme sjet, bylo. Již jsem tušil, či co tušil, věděl, že to bude něco zvláštního, o to více krásného.

I přes to se moje překvapení bylo srovnatelné s překvapením právě narozené Jepice. Byla to nádhera, bylo to úžasné... „Počkej, ale tohle nechceš jet... ne? Vždyť se tam ani kajak nevejde?“ tázal jsem se zaujetím na jednu ze soutěsek hledícího Maziho, který pouze s úsměvem kývnul a táhl svého ródeového kajaka dále neprostupným terénem; následoval jsem ho.

Už dopravit lodě k vodě skrze skály bylo dobrodružství, které se při prvním styku těla s vodou změnilo na čistý adrenalin a nadšení, o nic jiného nešlo. Samými vzpomínkami Vám to ani vyprávět nemohu, soutěska tam (- video, které je podmětem psaní tohoto článku, doporučuji!) střídala soutěsku, krása střídala krásu, až byl konec... Klidná voda, kde se téměř ani jet nedalo.

„Zážitek nemusí být pozitivní, nýbrž silný,“ konstatoval můj spolujezdec při vylézání z nepohodlného vozidla na konci naší cesty. „No ale že tenhle byl sakra pozitivní!“ vykřikl jakmile zhlédl můj nechápající pohled.

A vskutku! Když se k tomuto přidá vrchní tok Isaru a Lojzi (AKT: tak prý Loisach) s lux-ferůzními místy v příštích dnech, stačí se jen těšit na rest, který jsme v Německu nechali – úsek Lojzi někde nad Garmischpartenkirchen, kde jsme nyní končili a kde se domorodci již strachovali, zda ho opravdu zbytek posádky chce jet na pálavách - bohužel nechtěl. Ale onen čtyřkový úsek na nás jistě rád počká...

27. června, 2006 • Sdílet • Chce se mi spát.