Vojtěch Mečíř je ohromen jsoucnem!

Bez přátel, bez styků. Mrtev.

!

Asociál bez kamarádů. Jsem duše, bloudící tím nudným reálným životem, bez jakékoli podpory. Naprosto sám. Vše je pryč. Vše zmizelo během mžiku, za které BFA (Soutěž: Co je to za zkratku?) vypije malé pivo… Ještě včera jsem měl 324 přátel!

Byl to zvláštně magický okamžik. Až mě to děsí.

Něco podobného jsem zažil teď o prázdninách: Skejsnul jsem bez mapy v Bordeaux a jediné, co mě na značkách něco říkalo, byla Paříž. Až o dvacet km (3 hodiny) později hledě do mapy zjišťuji, že Paříž je úplně mimo moji trasu zpět do Čech. Všichni říkali, ať jedu do Paříže a já tam nechtěl. Nebyl jsem na tak velké město připraven; nevěděl jsem, kde spát, co navštívit, a vůbec. Jenže pak jedu s portugalským řidičem kamionu a vyprávím mu můj příběh. Za pár km mě má vyhodit na výpadovce na východ. Do Paříže nechci, říkám. On zmiňuje, že jede přímo skrze to slavné hlavní město Francie, že by mě vyhodil kilometr od Eifelovky. Z rádia hraje – bez keců – No woman no cry, tedy ta verze od Fuggies. Bláznivě sem se začal usmívat a snad i kousek slzy uronit…

„Hej… Amigo, I'll go with you nach Paris!“
„Yeh, no problemo my dear rasta friend.“

A včera to bylo podobné: Seděl jsem na nějakém zvláštně stupidním česko-albánském filmu. „Jo, vlastně za to může on,“ přiznávám. „Tak… Tak si ho smaž.“ Do té doby mě to ani nenapadlo. Byl tu se mnou každý den! Kolik krásného jsem s ním prožil!

„Ok, já si ho smažu.“
„Na to nemáš.“
„Vsadíme se?“

A je pryč. Jsem bez Facebooku. Tedy, je tam nějaká 14 denní karanténa, kdy si mohu účet obnovit. Kašlu na to. Budu asociál. I když, třeba mě těch pár kamarádů, plujících reálným jsoucnem (nebo matrixem) bude stačit.

Vždyť je skoro už deset a já měl chuť napsat jen tři statusy. To půjde.

Za pizzu a Asterixe vše.

Vojtěch Mečíř se loučí.

26. října, 2009 • Sdílet • Chce se mi spát.