Vojtěch Mečíř tadidááá..

Děkujeme, že jste si vybrali naši společnost

!

Kouknu na hodinky (kecám: nemám hodinky), a je skoro 11. Blížím se ke Špindlu, kde jsem měl v devět být v práci. Usínám a znovu se probouzím a přitom se mi zdají šílené sny; lítající auta a tak. „Děkujeme, že jste si vybrali naši společnost,“ píší v autobuse. Od autobusáku musím jít snad dva km pěšky k přehradě, kde mě již za chvílí přivítá šéf slovy: „Jsi doslova blesk!“ A nemyslel to ironicky. Asi; věděl totiž již, co jsem zažil.

___

Kouknu na hodinky (kecám: nesnášim hodinky), a je skoro půlnoc. Za zvuků alarmu se blížím k McDonaldu kde strávím ještě dlouhé chvíle pojídáním jednoho „Hamu“, který mě slečna přinesla přesně dle vkusu mé objednávky: „Ať je to co nejlevnější a teplý!“ Opět nějak přemítám to co jsem zažil, abych o tom mohl napsat – to dělám poměrně často; vždy když cítím, že jsem v euforii.

___

Kouknu na hodinky (kecám: mám jen sportestr, a to doma – prodám), a jsou tři odpoledne. Volá mi… ehm… týpek, kterého jsem párkrát v práci potkal, jestli nemám v sobotu volno. Říkám, že mám a on, že tedy nemám – jestli nechci jet k Plzni připravovat jakousi PR akci, že do osmi musím být v Praze.

Chystám se sednout na bus, v tom však jako na potvoru kohosi stopnu. 130km trasu urážím o 10 minut pomaleji než bus, a to zdarma. A jedu dál. S téměř absolutně neznámými lidmi kamsi na akci. Má flaška Brendy se ujala a tak se opíjíme až do jedné hodiny, kdy konečně usnu. V pět mě vzbudí déšť, otočím se, aby mi nepršelo do nosu a spím dál.

(Sakra, to psaní v přítomném času je strašně divný. Ale vydržte, snad se prokouši až k té pointě!)

Od sedmi ráno, kdy začínáme stavět celou akci, do šesti, kdy vše zas uklízíme sedím na zadku cirka – ať mě chodí strašit mí umřivší křečci jestli kecám – šest minut. Z toho tři na záchodě a tři vedle ve stánku u týpka od CZC. „Zlatíčko, pojď sem. Tato holčička neví, jak s tím dělá.“ Otáčím se: šéfová. Říkal jsem, že jsem dělal ve stánku s Wii?

___

Kouknu v autě, co mě přivezlo z Černého mostu do Boleslavi, na hodiny, a ono 21:00. Začínám stopovat v Boleslavi. Již jsem zjistil, že mi teď večer nejede žádný autobus a záhy zjistím, že mi nic pořádného nejede od nikud ani ráno. Stop jest jedinou cestou. A tak stopuji. Stoupám, sedím, rozpouštím dready, svazuji dready – nic nepomáhá.

Absolutně vysílen nevnímám nic. Jedno z těch tuningových aut jede blikaje přímo proti mě; jen stojím, on snad uhne. Uhnul. Zakroutím hlavou, jako bych snědl všechnu moudrost světa. A stopuji dál. A až když opět začíná houkat alarm u nějakého obchoďáku na to kašlu.

___

Kouknu na hodinky (kecám: nesnášim hodinky), a je skoro půlnoc. Za zvuků alarmu se blížím k McDonaldu kde strávím ještě dlouhé chvíle pojídáním jednoho „Hamu“, který mě slečna přinesla přesně v kusu mé objednávky… bla, bla, bla… O tom jsem již psal.

Za chvíli by mě stejnak vyhnali z tepla a já v tomto stavu absolutní bezmoci nestojím o pozornost. Již jasný a prověřený je můj dnešní nocleh: klouzačka u McDonaldu. Vylezu tam a usínám. „Tak co… každý si lehneme do jedné z těch trubek!“ zaslechnu z venčí. Jako rána se tu ozvou mé zvířecí pudy a já neváhám: sjíždím klouzačku a koukám na postarší pár, který dosti zmateně kouká na mě. „Ehm,“ zamyslím se, „já vlastně jen, že… tady už je obsazeno!“

Stejně by mě za chvíli zazvonil budík (kecám: budík jen na mobilu) a tak nevadí, že se vzbouzím něco po páté ranní šílenou zimou. Z venčí jsou slyšet auta, tak vylézám a jdu zas stopovat. Na té mé silnici nic nejede, to slyšel jsem dálnici.

___

Kouknu na hodinky (vlastně na mobil, už kecám), a je půl desáté. Již půlhodiny jsem měl být v práci. Nějaký šílenec vlítává bezhlavě v Úlibicích ve staré Ladě na kruháč, všichni troubí; on objede kolečko a blíží se ke mě, ale zastavuje opodál a spolu s kýmsi začíná vykládat ovoce. „Hele! Kam jedeš? Já jedu za chvíli do Vrchlabí!“ zakřičí po chvíli.

Za tu onu jeho chvíli k němu nastupuji. Aspoň že to má pásy, říkám si, když pohlédnu na postaršího kouřícího, však připoutaného, dědu. Ten pás měl přes sebe jen hozený, což zjišťuji, když marně hledám, kam zpuchřelý provaz zastrčit. Oddávám se jízdě. Když již dvě minuty něco stále cvaká koukám na palubní desku. Ty krásko! Jedem devadesát?! Ne, uff, to jen nefunguje tachometr.

„Pane, stále odbočujete doprava,“ sdělím mu po dalších dvou minutách. „Jo,“ odpoví a po půl minutě vypíná blinkr dodávaje: „Z toho by mohl být pěkný malér.“ Souhlasně přikyvuji.

Jak rád vidím živ Vrchlabí! Radosten si kupuji snídani, kterou čekaje na autobus jím. „Do špindlu to je za 25kč, ale dej mi jen dvacku,“ říká řidič autobusu. Až později si všímám, že mi nedal lístek.

Kouknu na hodinky (kecám: nemám hodinky), a je skoro 11. Blížím se ke Špindlu, kde jsem měl v devět být v práci.

10. srpna, 2008 • Sdílet • Chce se mi spát.