Vojtěch Mečíř napsal nový článek:

Dozvuky z Mighty Sounds

!

Pár dní zpět si tak laminujem surfy. „Slyšim,“ říkám do telefonu. Na druhé straně vlny mladá slečna, jestli prý jsem Mečíř a jestli jí zopakuji své údaje pro potvrzení mé přihlášky k nějakým super-hyper-extra doktorům. Chvíle ticha. „Jo todle!“ vyhrkl jsem.

Totiž. V pondělí po Mighty Sounds (check out report!) jsme s Angreštem stáli na Andělu a čekali na jakéhosi týpka. Zastavila nás slečna a my měli spoustu času. Vyprávěla nám o hyper-super-extra doktorech a jestli se k nim nechcem přihlásit. Jenže mluvila strašně rychle a my byli ještě strašně mimo. „Ehm. Sjeď to prosimtě ještě jednou,“ poprosil jsem ji. Byla krásná.

Mluvila stále pomaleji, až se úplně zastavila: „Vás to vůbec nezajímá, co?“ Zatímco Kurčak vyprskl kroutíce hlavou smíchy, já zůstal jak opařen nad jedním bodem. „Můžeš vybrat ze tří-čtyř doktorů?“ nechápal jsem. Popisoval jsem ji moji představu, jak člověk přijde do ordinace super-hyper-extra doktorů a teď se vedle sebe postaví čtyři super-hyper-extra doktoři a ty si vybereš… Podle čistoty pláště? vzhledu? délky vlasů? Každý ti píchne zkušební injekci? Či je necháš zazpívat? Smála se a já přemýšlel, jestli to spíš není proto, že na to nedokáže odpovědět.

Rozhovor začal zadrhávat. Byla naprosto rozhozená a my už nevěděli, čím ji dorazit. Ale nebylo co dělat, tak jsem se jí zeptal, co za to dostává. Že prý kilo pade za jednoho registrovaného. „No tak?“ vykulil jsem oči. „No tak… co?“ nechápala. „Já se hlásim!“

Chvíli si myslela, že si dělám srandu, ale mě to v tu chvíli bylo opravdu jedno. Nadiktoval jsem ji mé osobní údaje. „Kdybys někdy jela do Krkonoš, zavolej,“ zmínil jsem se nesměle u telefoního čísla. Myslím, že nezavolá. Asi si o nás musí myslet fakt strašné věci.

Za to zavolala jiná slečna a po oné chvíli ticha mě předběhl před očima tenhle příběh. „No víte,“ smál jsem se, „já na to asi prdim.“ Načež rozjela opět tu story o super-hyper-exstra doktorech. Opět jsem ji odmítl. „A proč jste tedy vyplňoval ten papír?!“ tázala se. Mam jí říct celý příběh? Už po hlase byla nepříjemná, tak sem řekl pouze, že jsem se tenkrát na Andělu trochu nudil. V telefonu byl slyšet nádech: Tak příště si sakra nedělejte srandu z obchodních zástupců!“ A zavěsila.

_ _ _

Ten příběh neříkám jen tak pro nic za nic; to ten Anděl je důležitou spojnicí. V tu chvíli, kdy jsme snad i flirtovali se sličnou ochodní zástupkyní, tedy v těch chvílích, kdy jsme po třech dnech alkoholového opojení byli na dně fyzických sil, jsme se chystali na cestu stopem na Moravu. Že prý někde u Moravské Třebové máme v noci přepadnou skautský tábor.

Týpek po chvíli přišel a vzal nás do restaurace, kde stála Plzeň 38kč. Věděl jsem, na čem jsme, tak sem začal: „Hele Angrešte, mě se tam nechce.“ Angreš přitakal: „Mě taky ne.“

Bylo zvláštní spirituální rozpoložení, kdy jsem zároveň naprosto na dně chtěl spát, jenže zároveň také být punkerem a odjet na Moravu. Odjet na Moravu přepadnout skautskej tábor! Todle punkerství mě opět chytlo, když jsem se vracel někdy kolem třetí ze SNFU ke stanu. Chtěl jsem o tom tenkrát napsat no-future knihu, měl jsem chuť něco rozbít. Nebo udělat nějakou ptákovinu. Ukradl jsem Radimovi ze stanu rum.

Vzbudil jsem se po pár hodinách a sedl na židličku, která se u nás objevila. Nejspíš jsem ji včera někde cestou nabral či snad… dostal? kdo ví. „Kde mam sakra ten rum?!“ ozvalo se z našeho stanu. Já si uvědomil, že jsem ho před pár hodinama ještě za tmy vypil s partou Bohemkářů. Pohltil mě jakýsi stud. Punk není pro mě, nerad šulim kamarády. Popadl jsem šrajtofli a za poslední prachy koupil rum novej. S rumem však člověk potká lidí – jen za cestu zpět třetina zmizela. Ten zbytek jsem mu dopil (s asistencí jiných a snad i jeho samého) v následujících hodinách.

Byla sranda. Sranda až taková, že zapomínám, proč to všechno vyprávím; zvlášť, když mě to nejspíš nestaví do vůbec správného světla. Jo…

Sedíme s Angreštem proti sobě a nikomu z nás se nechce na Moravu. Přemýšlím o punku a tak vůbec. Ani jeden z nás to nechce takhle lehce vzdát. „Hodíme si korunou,“ navrhnu. On souhlasí a týpek z nás má radost. Buď stopujem dom (tak po max třech hodinách cesty teplo, vana, tydle věci), nebo jedem na Moravu; ani jeden z nás neví pořádně kudy. Vydechuji. Vyhazuji slovenskou desetikorunu do vzduchu. Svět se zastavuje.

„No,“ pousměju se. „Jedeme domů,“ oddechne si Angrešt.

Vlastně si nedovedu představit tu Moravu. Na nohou nás oba drželo jen víno s kolou. „Dáte mi korunu nebo ste taky bezdomovci?“ zeptala se nás borka na Čerňáku. Angreštovi nabídla, že pro něj vysomruje nový boty, když viděla jeho improvizované ponožky oblepené izolepou.

Popili jsme kalimóčo a vypadli dom…

27. července, 2009 • Sdílet • To se mi nelíbí!