Vojtěch Mečíř :

Drogy, pivo a Bohemka

!

Bylo to velké dilema. Záchody na budově, kde se vyučuje mediální antropologie, jdou ruku v ruce s celou komunistickou budovou – a vykonávat v tak neinspirativním prostředí tuto výsostnou potřebu je spíše za trest. Ale na koleji již téměř nemám toaletní papír a kdoví, zda-li mám peníze na nový. A tak jsem jim jeden toaleťák (ze tří) ukradl. Všímáte si, jak je kriminalita podmíněna hmotnou nouzí?

Nevím, ale myslím, že mi spolubydlící ten můj vysoce kvalitní papír prostě taky kradou. Tímhle tempem bych za ten semestr prosral minimálně stoletej dub. Schválně dám ten ukradený šmirgl papír co si hraje na toaleťák na poličku a ten můj původní hi-tec si schovám. Uvidíme, jak se to projeví.

Ale zpět. Ono totiž to s tou moji hmotnou nouzí není zas tak strašné. Jen jsem prostě za víkend strávený v Praze decentně překročil plán a tak musím utáhnout opasek. Respektive spíš zavést kratší měsíce. Pod tíhou této represe mých financí jsem ze zoufalosti dokonce vytvořil další dvě mfáčka…

A už jsem skoro tam, kde jsme býti chtěli.

Totiž na Ewe Farné. Ač jsem na tu holku šel spíše ze zvědavosti, dostala mě. Fakt to rozjela a na Sázava festu kvalitně doplnila ty ostatní mediální mrdky. Horší pak bylo, že pivo za třicet korun… bylo za třicet korun. A tak se jen vyplnila dávno známá teze, že utratíš přesně tolik peněz, kolik si vezmeš.

Hřebíčkem do rakve mého plánovaného hospodářství pak byla Bohemka. „Hele Topole,“ zvážnil jsem vidě ty davy lidí, co se hrnou na druholigové utkání (nakonec přes 7 000), „že tu nebudeš moc zmiňovat ty moje Sparťanské kořeny?“

Nakonec se mé (trochu přihrané) obavy z agresivity tamních fanoušku ukázala jako zcela zbytečné. Mírumilovní to lidé tamní! Každou chvíli člověku podali nějaké ty drogy či piva, které koupili kamarádům, kteří se mezitím ztratili. No a jak fanděj! No a jak hraje bohemka! Jestli se v druhé lize takhle hraje normálně, přejmenoval bych ji na první.

A zpět k hmotné krizi. „Dáme párka?“ ptá se Topol. „Ehm… mam buď na párek nebo dvě piva.“ koukám zkroušeně do mé děravé peněženky. „Super! Já mam jen na párek nebo pivo. Tak koupim párek a ty dvě piva!“ A opojeni vítězstvím (…) jsme ze stadionu odcházeli dohromady s 12 korunama.

Tady by to mohlo skončit. Jenže Topol poždímal bankomat a pozval mě na plešku a párky. A na míráku jsme si čekaje na kuchařku krátili čas konverzací s kolemjdoucími. Tak a pojďme vyzkoušet vaši představivost! Dva značně společensky unavení studenti sedí na lavičce a…

… kolem prochází pár ve společenském oděvu. Jdou z tanečních.

• „Tak co ste dneska trénovali?“
• „No… nejdřív rumbu. A pak? Ehm… Pak jsme už jen opakovali.“
• „Aha. Vidiš to.“

… kolem prochází týpek ve středověkym hábitu a drží si nos.

• „Ty seš rytíř?“
• „Jak si to poznal?“
• „Že máš kytlici…“
• „Jo. Ale hele… mě normálně strašně teče krev z nosu.“
• „Asi dostal mečem.“
• „Hm.“

Většinu této konverzace prováděl Topol. Já se ještě vzpamatovál z toho zážitku. Kdoby to řekl, že zážitek z druholigového zápasu bude srovnatelný s památným zápasem Sparty proti Realu Madrit v lize mistrů, jemuž jsem tenkrát přihlížel. Jo, Bohemka.

10. listopadu, 2008 • Sdílet • To se mi nelíbí!