Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

Fakýrský statek na „S“

!

Asi bych chtěl konečně napsat nějaký ten článek v duchu těch starých klišé. Nebo alespoň to jedno: aby byl tak nějak o něčem. Anebo alespoň napsat článek i bez těch klišé: vždyť i můj hoster si myslel, že už MIB zeje v lovištích věčných. (Všimli jste si, že týden nefungoval? Já ne.) Jenže jak jsem přestal sportovat, nemám čas na přemýšlení. Stejně jako akademická půda je prostě hospoda, má literární půda byl sport. Nejenže tak vznikla většina článků, při běhání jsem vymyslel dokonce námět na dvě knížky, které nikdy nenapíši.

Ale začínám zas stopovat, čímž můj život opět začíná dávat smysl. Mám rád léto (i když bych raději zpět jaro) už kvůli tomu, že když je člověk psychycky na dně ze zkoušky, kterou dal, může se v čtvrt na osm postavit na čerňák a vypadnout z toho pražského prostředí deprese a smogu. Ještě k té zkoušce: zjistil jsem, že absolutně neumím anglicky; a co víc!, zjistil jsem, že opravdu trpím „hrabačovským instinktem“ a tak spolu s dalšími rodilými hrabačováky dávám i ty zkoušky, které bych dát neměl. Ale furt tak nějak se ctí. To co se děje v Liberci! Říkejme mu třeba ČŘŽÝ. ČŘŽÝ po hodině spánku přijde ve věcech z hospody na zkoušku, vylitý jak gbelik, a dvě hodiny pozoruje spolužáky ve společenských róbách, jak vycházejí ze dveří s brekem. Ano, asi čekáte, že on to dal – o to krásnější pointa snad nejdelšího odstavce zde na blogu by byla, kdyby ne. Ale je to tak… prošel. Hrabačovský instinkt je krásná a praktická věc, jenže tak trochu mi je líto těch 6999999653 neš­ťastlivců, co nemají to štěstí vyrůstat v zionu, v Hrabčově.

Pocit viny mě zžíral tak, že jsem cítil neodkladnou potřebu nechat se raději zžírat alkoholem. A v Praze nebyla ta atmosféra. Potřeboval jsem pryč a tak vyjel. Již v Boleslavi, ani ne na půli cesty, na mě dopadl závoj tmy (ach, asi se stanu na staré kolena lyrikem) a přesto (nebo právě proto) mi zastavil Mirek, děsnej týpek. Jo, ještě musím říci o té stopařce…

Mam rád, když můžu stopovat s někým. Nejlépe s někým, koho potkám na silnici. Jenže ona se mi už z dálky nezdála. Přibližovala se ke mně a rukama kývala v neuvěřitelném, téměř 180 stupňovém, rádiusu. A neusmála se na mě, když mě obcházela. Nenáviděl jsem ji. Když mi zastavil Mirek, ona byla již dávno pryč. Jakým pro mě bylo vítěstvím, když jsme ji o pár kilometrů dál nabírali. Jo ale ta pointa: děti, totiž, byla strašně v pohodě! Když vystoupila, dal mi Mirek přednášku o předsudcích. // No ještě trochu flešbek.

Mám štěstí na řidiče. Plus/mínus. Je to snad týden, co jsem jel s dreadatým vesnickým umělcem z Moravy, který byl krásným protikladem snad všech normálních lidí. Bez počíteče, internetu, i mobilu spatřoval krásu ve všem krásném. Miloval českou přírodu a nechápal, proč v létě chci jet do Španělska, když se můžu procházet po našich luhách a hájích. Naplánoval mi celou cestu, vyjmenoval všechny ty místa a já – jak jsem si je vybavoval z učebnice zeměpicu – musel přiznat, že má prostě pravdu.

Krom jiných, nemam rád slova „chudáci“ či „je mi líto těch“… Jenže co teď říci těm lidem, kteří si stěžujou, kteří chtějí odjet. Kteří jsou jen díky samy sobě nespokojeni a tak tráví drahocený čas přemýšlením, jak by jinde bylo URČITĚ lépe. No poté jsme si zazpívali pár moravských lidovek, Kryla… a zpět k Mirkovi.

Mirek se zdál býti normálním: občak pil, občas si „píchl“ nějakou tu lehkou drogu. Až pak náhle: „Když mluvíš o těch meditacích, taky jsem na jaře provedl očistu… 21 dní jsem nejedl.“ Snažil jsem si sám sebe představit, jak nejím 21 hodin… „*A… ehm, jaké to bylo?*“ Prý úžasný zážitek, duchovní i fyzický. Ale bez přípravy to je sebevražda. Vlastně je to po technické stránce složitější, než se zdá, a člověk o tom musí dost načíst a pak to mít pod kontrolou, aby si neublížil.

Náhle se Mirek absolutně proměnil. V každé druhé větě se najednou objevovalo slovo „energie“… Jen tam kde byla energie, tam mělo cenu být. Ať to byla oslava narozenin s myšlenkou, ne pouhým ožíráním, či přítelkyně, která má prostě něco víc. Ale největší energie se ukrývala právě v… (přeřaďme zpět od této spirituální části článku) v… v S_____. Pamatujete jak jsem mluvil o klišé? Tenhle článek splňuje po dlouho době právě to, že nadpis má mít souvislost s článkem. Obravdu totiž teď hledám „fakýrský“ statek na „S“. Za boha si nemůžu vzpomenout! A to jsem si to psal do mobilu, ale… nějak blbě. Co? Někdo?

No, jdu se najíst.

9. dubna, 2009 • Sdílet • Zbláznil ses?!