Vojtěch Mečíř Řekni kde ty kytky jsou..? Tady:

Hej! A včera...

!

Plesy mi nejdou. Ne, začnu jinak: drazí babičky, dědové, synové, dcery, ba i pravnuci, kteří budete číst paměti svého praděda, tento článek není pro vás. Vím, že si myslíte, že váš… prostě že jsem (byl) ten nejsprávnější člověk, který alkoholu nepozřel, chránil slabší a zachraňoval brasilské pralesy. (Ano, za mě tam opravdu byl ten pralesy, které znáte z dobových časopisů.(Trochu agitky.(No joo, jen jsem chtěl zamachrovat, že znám slovo agitace.(Existuje ve vaší době vůbec slovo agitace? Kdyžtak. (Vlastně: existuje vůbec internet?))))) No ale červenaje se musím přiznat, že tomu tak vždy nebylo.

Plesy mi totiž tak nějak nikdy nešly. Pokaždé jsem odcházel (/potácel) tak nějak zklamán v 11 hodin. Ne ani tak atmosférou, ale mým tělem. Tak idelickou dvouapůl kilometrovou cestu domů jsem strávil přemýšlením, zda se (opět) poblinkám. Ale nebyla to ta radostná opilost, bylo mi prostě špatně. A s těmito obavami směřujícími i k těm negativním účinkům toho alkoholu (tipuji, pravnuci, že ve vaší době už letí spíše drogy, co) jsem šel na ples další.

No a pilo se. Panákovalo se. Pamatuji si, jak mě gunarova máma spolu s ženou mého bývalého trenéra zvali. Jak sem zval já na vodku. Ty piva. Pak ten rum v backstejži. S Topolem jsme ukradli šerpy a snažili se vplížit na oficiální fotku slavící třídy, ale ta střízlivá menšina nás vyhnala. Bylo veselo a strašně mě to bavilo… A pak jsem se vzbudil!

Bylo ráno. Přišla mi sms: „Seš mrdka, vole!“ Není nad to se vzbudit a vědět, že tě lidé mají rádi. Ne: měl jsem totiž ráno jet na sportovně-alkoholický výlet na lyže. Ale zaspal jsem bus. Byl jsem spíš rád; uvědomil jsem si, jak mě bolí hlava.

Kde mam bundu?! Moji novou bundu, která se mi postupně začínala líbit, a já bych se vsadil, že sem si ji ze šatny nevyzvedával. Snažil jsem si vzpomenout a v tu jsem se zděsil: nejen že nevím, zda mám bundu, ale nepamatuji si celou cestu domů. A proč jsem sakra odešel?! Měl jsem zdarma vstup na křest nového CD slavné to skupiny VHS a strašně jsem tam chtěl. A já odešel už z plesu? Proč jsem vůbec z toho plesu odešel?

Hodil jsem to za hlavu. Miluji tydle opilecké rána: mívám děsně dobrou náladu. Navíc jsem si konečně užil ples i přesto, že jsem musel odejít okolo jedenácté. Zamíchal jsem si vajíčka, udělal zelený čaj a zamířil tam, kam míří šlépěje každého správného opilého hrabačováka: k prsalfovi do chaty.

Pražští přistěhovalci, Denisa a Prsalf, kteří trávili večer v Továrně na VHS, ještě spali, tak jsem je vzbudil a vyprávěl jim můj příběh. Tedy spíš moje nadšení z toho, že nemám co vyprávět. „Jo, tys byl včera roztomilej,“ pronesla ospale Denisa. „Co že?“ Zvykám si, že jsem údajně podobnýho mému bratrovi, do kterého je Denisa jaksi zakoukaná.. Překvapilo mě spíše… že jsme se potkali?! „… My jsme se potkali?“

Denisa na mě zvláštně koukala. „No jasně: přilít si v něčí šerpě do Téčka.“ Uhm… Prý jsem byl děsně veselý a všechny objímal. Další point! Nebylo mi špatně, bavilo mě to. „Heh,“ zamyslím se, „příběhu už chybí jen probuzení vedle strašně ošklivý holky.“

Do toho přišel k Prsalfovi brácha: „Hele ona u nás spala Denisa?“ Denisa, kterou myslel, je v Rakousku. „Ne? Tak čí byly ty dámský boty taky od bláta, který sem tam viděl večer a ráno už tam nebyly?“ Hrabačov se začal otřásat tím všeobecným smíchem. „Ty krááásko.. jaký boty?“

Ne, prostě jsem si nikoho nepmatoval. Vlastně jsem si od nějaké doby nepamatoval zhola nic. Vím, drazí příbuzní, že jste mě neuposlechli a článek přečetli; tak si dovolím alespoň malé ponaučení: opít se tak, aby si člověk nic nepamatoval a bylo mu dobře je největší umění, nejvyšší meta, je to cíl. A nejde to naučit, prostě to přijde. A když to přijde, musí se to učinit ještě větším. Prostě ukrást transfunkcionér kontinua! Nebo taky přijdete na to, že ty boty byly mámčiny…

Ale jinak jsem docela proti alkoholu.

___

Vzpomínka pod čarou: domů jsem nepřišel pouze bez oné čísi šerpy, ale také bez mých tmavých brílí. Přirozený ztráty, řekněte si. Ale já na ně nemohu zapomenout, ač jsem rád, že jsem je ztratil právě takhle. Upřímě rád! Pamatujete si někdo, jak jsem k nim přišel? Takhle. Právě mi ukápla slza… Nechť slouží dalšímu.

7. března, 2009 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.