Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

Holahej – diskáče postřílej!

!

Zprvu chci říci, že nadpis nemá žádný smysl. Je to hláška, kterou mě každou chvílí vítá můj mobilní telefon. Ne že bych jí tam nastavil já. To ne! Už tam byla – zdědil jsem ji po Kurčakovi. To je jedno, nepodstatné. Pouze se snažím donutit něco sem napsat. A opět mi to moc nejde.

Prostě jsem z toho vypadl. Nedávno jsem byl na lyžích, jako za stara: vzal jsem si kombinézu, mé závodní lyže někde z prváku, z bidonu vyklepal již téměř zkamenělé citróny a vyrazil. Uvědomil jsem si, že dřív se tu objevovalo tolik článků, kvůli sportu. Ano, kdo mě zná teď a koukne na sekci „o mně“, propadne panickému smíchu. Již nejsem ten mladík sportu plně oddán. Teď tloustnu, stárnu, a tak.

Uvědomil jsem si, že jakmile člověk sportuje, má naprosto čistou hlavu. V podstatě nemá co dělat, prostě jen jet dál. A tak přemýšlí: já vždycky přemýšlel, co napíši. Jenže dnes je to všechno takové útržkovité. Dnes celý den čtu knížku oslňující rychlostí pět stránek za hodinu a mezi odstavcema přemýšlím, co za pár-znakový status hodím na facebook. A přestože se říká, že omezení podporují umění, nějak mě ten facebook (již) nenaplňuje.

Vlastně jsem za poslední měsíc vymyslel tisíce článků, a tisíce chytrých keců právě do tohoto článku. Vše bylo zapomenuto. Říkám si, že bych měl zpětně napsat o všech zajímavých věcech, co se mi poslední dobou stalo. O pravé krkonošské chlastačce, o sborovém zpěvu, o našem výletu s Béďou, i o těch tom mém výletu na lyžích. A jéééjej – kolik by se toho našlo!

Vždycky jsem snil o tom, jak až budu starý, osamocený, někde v podkrovním bytě odstrčený uprostřed rozpadající se společnosti, vezmu lahváče a archiv tohoto blogu a budu jen pít, číst a vzpomínat. A teď tam budu mít měsíční díru. No a to vůbec nemluvím o těch zážitcích, které jsou zde nepublikovatelné. A přesto všechno to má na stranu druhou jednu výhodu: již mohu (když to nehodim na FB) volně vše vyprávět; již neslyším: „Jóoo, to jsem četl, no.“

Jenže když mě to psaní tak baví.

4. března, 2009 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.