Vojtěch Mečíř miluje smyslno! Navíc..

Je klasik.

!

Zdeněk, Maziho táta, kroutil hlavou. Právě jsem mu řekl, jak to bylo. Později jsem se dozvěděl, že dost záviděl. Ten spád! Je pondělí ráno a situace je asi taková: Matěj, největší skillař a majitel auta, odpískal výlet na vodu do Rakouska kvůli práci; Mazi neměl prachy a byl… tak nějak líný; mně začínají podzimní hypofondristické stavy a nic se mi nechce; a Béďa spal. Béďa měl auto, a já se ho pár dní předtím ptal, jestli by nejel místo Matěje. Že prý třeba jo. Jenže v pondělí ráno byli všichni smířeni s tim, že se nic neděje. Pak přišel můj táta.

Přišel a ptal se mě, zda jedem. A já mu popsal situaci. O Mazim jsem už dva tři dny neslyšel a já neměl ani číslo na mobil. Táta mi ho dal. Já mu napsal že mam Béďu a s ním auto. Hned mi volal, že jsem ho zas nahlodal a co teda Béďa. Je před jedenáctou. Volám Béďovi.

• „Nooo…“
• „Čus Béďo, vzbudil jsem tě?“
• „Jo.“
• „Hele nejel bys do toho Rakouska?“
• „Uhmmm…“
• „Odpoledne.“
• „Ty vole! No jo… Jen napíšu našim.“

Před 12 volám Mazimu – že to všechno platí. Že jedem. Béďa mi pak ještě píše o nějaké další info, odpovídám převážně „to šéfuje Mazi, snad“. Ukázalo se, že nikdo z nás nevěděl ani počasí. Každopádně ve čtyři (Měli jsme hodinu skluz.) kroutí Zdeněk, Maziho táta, hlavou: „Před 15 roky byste se chystali tak měsíc a půl!“

Den první, den Ericha

Vzbudili jsme se na břehu řeky Loisach. Klasické ospalé ráno s čínskou polévkou. „Hle, kajakáře!“ ukázujem si na osamoceného postaršího týpka mířícího k nám. Začal dobrou angličtinou – jestli prý nepojedem spolu, kvůli autům. Dobrý nápad! Naše auto necháváme u výstupu, jeho nahoře. A vyjíždíme. My tři a Erich, který má měsíc volno z práce a tak si sám přijel trochu zapádlovat.

Soutěska na Loisachu za té naší vody, dle serveru kajak.at těsně pod hranicí sjízdnosti, byla na úvod krásná. Kameny, skály, nádherná voda. Mazi se hned na úvod dvakrát pokoušel neúspěšně eskymovat. Pár chvil poté jsem se práknul dvakrát já, aniž bych o eskymáku vůbec uvažoval. Erich tam jen seděl a křenil se. Teprve se mělo ukázat, co je vůbec zač.

Co byl zač? Úsek se nám tolik líbil, že jsme ho dali ještě jednou a pak nám Erich doporučil Sannu, že prý lehká hravá řeka. Tak jsme přejížděli sedlo do údolí Innu a Mazi glosoval nad Erichovími slovy, že prý měl kdesi problémy na IV. „Já myslel, že je blázen… Ale když měl problémy na čtyřce?“ Sannu jsme sjeli. Zatímco si všichni v peřejích hráli, já bojoval o život. Erich se zdál větším a větším skillařem. Ale teprve se mělo ukázat, co je vůbec zač.

Zavedl nás na tábořiště na břehu Innu. Zapálili jsme oheň, popíjeli pivo, víno, a kecali. A začalo to z něj líst: Že sem jezdí už dvacet let, že krom snad všech Rakouských těžších či lehčích řek, sjel Rißbachfall (See this shit!) a kdysi byl na pár řekách i v ČR. Druhý den s námi jel na Ötztaler Ache.

Den druhý

Vstal jsem a nemohl se zvednou, jak mě všechno bolelo. Od hlavy k patě. Sanna byla krásná i podruhé. Ale mě docházely síly. Čím dál více jsem ctil pravidlo, že řeka přeci není blbá, že si se mnou poradí. A tak jsem tu chtěl doprava a odjel doleva, tu rovně a už jsem byl za kamenem. Strašně mě to bavilo! Do toho mi v rámci hypofondrie nastydly ledviny a já musel i během sjezdu na záchod. Buď mi nastydly nebo jsem se z toho jednoduše pochcal.

Na nástupnim místě Ötztaler Ache byla tabule. Erich říkal, že je špatně. Mě stačilo, že tam několikrát zmiňovali, že jakmile člověk zaplave, umře. Pro někoho, kdo neumí eskymáka je to docela zásadní informace. Ötztaler Ache je klasická ledovcová řeka se spoustou vody a neviditelných kamenů. Několik desítek metrů si mě unášela a já s ní bojoval. Taková svíce! Ustál jsem ji jen taktak. A v tom si nás Erich zastavil a začal říkat, kudy jet. To zatím nikdy nedělel – prostě se jelo a jelo a Erich se křenil a křenil. Nikdy neřikal, kudy jet. Až teď. „Ne!“ rozhodl jsem se, „Na to kašlu.“ Vystoupil, vzal auto, ztratil se a po 25 najetých kilometrech navíc jsem je dohnal u výstupního místa.

Wellerbrücke bylo kousek nad nástupem a my jeli kolem, tak se na něj šli podívat. (Lets do it too!) Stáli jsme na tom mostě, otevřená ústa. Ty závody se jedou dólu od mostu, nahoru od mostu jsou kameny tak, že to snad nejde sjet. „I don't belive that anybody can ride it,“ říkám. Erich kýve, že to jde. „And did he alive?“ ptám se. Usměje se: „Yeh, I did… 20 year ago.“ A vem čert, že před 20 lety to tam prý vypadalo jinak.

Večer popíjim u ohně Klasika z plastu a zpívám si Jsem klasik! („mám velké pivo víc mě nezajímá…“) a Mazi se ohlídne. „Houby… Támhle to je klasik!“ Oba se podíváme na Ericha, jak štípe jedním sekem klacky neuvěřitelně obří sekerou. S malou je to prý zbytečně na dlouho.

Třetí den

Už řadu let se mi nestalo, že jsem musel během noci na záchod. To není nostalgie, ale zoufalej povzdech, který mě napadl, když jsem druhou noc byl vzbuzen nutkavou potřebou. Spojení mého strachu, mírného nachlazení a hypofondrie je smrtící. Horní tok Ötztaler Ache jsem vzdal hned na úvod. A kdybych ho nevzdal na úvod, vzdal bych ho, až bych ho nahoře uviděl. A kdyby ani to ne, tak bych asi utonul. Béďa to nazval nejlepší věcí, co za poslední léta jel a Mazi zažíval to, co já předtím – zatímco se Erich ze zakamenu křenil, on bojoval o život.

Byli z toho v euforii a já už se za ta léta naučil nelitovat věcí, co jsem vzdal.

S Erichem jsme se rozloučili a jeli dom. On tam ještě zůstával. Za pár dní mu měli přijet nějací kamarádi. Neměl mobil, ani Facebook(!). Jen své dva kajaky, bez kterých nemůže vyjet z domu.

Jdu na záchod. Dnes po čtvrté.

11. září, 2009 • Sdílet • To se mi nelíbí!