Kolektivní masturbace

Asi jsem prošvihl dobu, kdy bych se mohl dát na cestu nějaké té exaktní vědy a jako mladý ztepilý vědec posunout hranice lidského poznání o míle dál, či šejdrem. Na Wikipedii se přes překvapivě složitý schvalovací proces již nedostanu nejspíš ani jako Bravo Girl! idol, či uznávaný umělec. Prostě mi nezbývá, než se smířit s cestou, která čeká každého studenta humanitních věd, smířeného se smutnou skutečností, že soutěži Chcete být milionářem? již odzvonilo a čekání na nějaký ten talent, který by se mohl objevit do příští Talentmanie, by se nakonec mohlo ukázat jako marné. Prostě mi nezbývá, než se soustředit na modrý život, věci kolem karmy a doufat, že příště to snad dopadne lépe – a ve volném čase řešit píčoviny.

Praha je – stejnak jako každé jiné místo – úžasná, když člověk natrefí na úžasné lidi. A tak se druhý rok toulám po té úžasné Praze a narážím na něco, co u nás nikdá nebylo: kolektivní masturbace. Vysvětlím.

Ono vůbec vnímání umění (ano, toto je článek, tak nějak, o umění) je dost problematická záležitost. O to zvlášť pak to moderní – via projekt Bienalle2013. Ale o to mi tak nejde, spíš jsem v náručích psaní, hraní, focení, malování, které se vystavuje, předvádí v menších prostorech za pár kaček, spíš zadarmo. To, tak nějak, řemeslné umění – jak mi tenkrát mlátili (knihou o tvůrčím psaní, focení, kreslení) o hlavu staří básníci na Literárním Vansdorfu. „Všechno jde naučit a talent je, tak nějak, výhoda!“ (Asi, tak nějak, pravda.)

Každopádně: je to krásné. Dělat cokoli; snažit přemýšlet jinak a experimentovat – nebo si prostě jen tak pro radost kreslit, fotit & psát. („Básníci nevymřou; každý se v dospívání musí vyrovnat sám se sebou, řešit sám sebe… A verše jsou jeden z prostředků. Ten nejkrásnější.“ – jeden z porodců na LV.) A o to krásnější je, když má člověk koule ukazovat to, co právě on řeší, před lidma.

A tady to začíná!

Podstatou kolektivní masturbace je, že člověk své díla nějak předvádí před svými kamarády, kteří jsou nastaveny asi, tak nějak, na stejnou vlnu; navíc ocení jen to, že má právě ony koule, že něco dělá – vždy najdou to hezké. Todle je strašně zajímavé sledovat zvenčí. Jasný, je plno super šikovných lidí, kteří prostě zaujmou, ať se děje cokoli, ať je člověk zná či ne. Jenže pak jsou ti, kteří jsou více/méně špatní a (pro nás) v ideální případě někde při onom tvůrčím procesu ztratili zdravou dávku sebereflexe. My klepem na čelo, které stojí v rohu, z nudy a zhnusení, leč ze slušnosti neříkáme nic, či jen pokrčíme rameny a s falešným rádoby uznáním brouknem: „Hmm.“ – zatímco kamarádi ho plácají po zádech. Bacha! bacha! bacha! – myslím, že je to správně a že na tom není pranic mravně pokřiveného.

Chodím trochu po tenkém ledu. Ani ne tak kvůli mým kamarádům, kteří bez vyjímky kráčejí k hranici geniality, takže mé plácání po zádech je ze všech úhlů legitimní… – tak, teď tedy k Pojizerské vizi.

Kolektivní masturbace mě zaujala ještě předtím, než sem znal její principy, a než vůbec dostála svého nesmrtelného místa v Hrabačovském slovníku pojmů. Opit jsem o ní v místních podrkokonoškých podnicích básnil a snil necelý rok, než přišel kamarád Topol z Ashtray a řekl: „Víš, hochu, já bych si s tebou docela zamasturboval.“ (Pozn. aut.: citát upraven pro hlubší požitek čtenářův.)

A už to jelo – nadšení vlastně jen stouplo, leč… vždy může býti lépe. Každopádně, příští sobotu, 18. září, se v podkrkonošské Víchové nad Jizerou koná první ročník Pojizerské vize.

Teď bych vám rád řekl, proč to sem především píši. Ono kdoví, kdo tu v té bažině nic nedění ještě zůstal. Jen bych rád řekl, že i když v sobotu padne celá má teorie, až mě mí kamarádi jako jednoho z účinkujících (to je ten tenký led)&(též zcela legitimně) vypískají a zkopou do kuličky a prohodí oknem, bude to daleko větší sranda, než cokoli – cokoli! – na internetu. Na internetu je nuda – protože punk je jinde.

Vypnout!

Pa.

11. září, 2010 • Sdílet • Zbláznil ses?!

m.divis

jde o to jestli se právě exhibující masturbátor zalíbí, strhne ostatní a vše vyústí v ukojení celku, samozřejmě kvalita a to naladění ducha všude kolem, to je oč tu běží, každopádně držím palce barde.

12. září, 2010 - 10:41