Vojtěch Mečíř je ohromen jsoucnem!

Kterak mě sežral pes!

!

Šel jsem se proběhnout. Todle byl den! Krásný. Takový plný! Až jsem z toho byl úplně na dně. A tak jsem si šel zaběhat; co zaběhat? Pořádně se odrovnat. A věru. Fartleg jak pes. Třetí intenzitu mé tělo již půl roku nevidělo, a přeci! jak jej bavila. Sem tam jsem předběhl skupinku běžců, sem tam mě předešla stará babička, zatímco já byl opřen v mdlobách o zábradlí. A to jsem si to zrovna běžel jen tak pomalu, když na mě začal štěkat obrovský pes. Dvě dámy v letech stály za ním, jedna ho držela. Kývnul jsem na ně na pozdrav, na mluvit nebylo co, natož o₂. Jen dál vstříc novým infarktům!

Otočil jsem se proklínaje všechny fyziky: pokud já, bod B, se pohybuji po dráze s přímým směrem od obrovského psa, tedy bodu A, jak je možné, že se zvuk, jež bod A vyluzuje, přibližuje? Auč! Joseph-Louis Lagrange měl pravdu! Bod A se pohyboval po dráze s přímo proti mně. Zachoval jsem klidnou hlavu a tak nějak bez zbytečných caviků spanikařil.

Pojď sem, kam jdeš? Vidět tu kličku někdo z víchovského áčka, nabídne mi snad i plat! Nebo místo na lavičce. Z lavičky již dávno opuštěného tamního céčka by to byl stále posun. Ale: pojď sem (1), kam jdeš (2)? Pes zmaten mou ladností proskočil mým stínem, který se ještě pohyboval v místech (1), já z pozice (2) neváhal a třemi ladnými kroky se ukryl mezi dvě dámy. Pes proskočil vedle, obkroužil nás a již opět zahlížel, (krvavé) sliny mu (v proudech) kapaly z úst.

Byl jsem ve skupince přeživších z námořní lodi plující Tichým oceánem, přičemž já byl prokrvené vepřové maso z prosnulých hrabačovských chovů a ty dvě syntetickým tukem prolezlá sója. „Pojď, chytni se mě,“ vyzvala mě jedna z dam a čapla mě za loket, „on nekouše.“ Pes se rozběhl přímo proti nám. Vidím jeho tesáky! Obrovské. Instinktivně zvednu ruku. Au! Bolest mi projela bokem. Pes to neubrzdil, obíhal další kolečko.

„No,“ zamyslím se trochu překvapeně, „ale on mě právě kousnul.“ Bába se na mě podívá: „A krvíte?“ Podíval jsem se: takovej šlinc. „Ne, jen mě trochu škrábnul.“ Zrovna když jsme se náš toreádorský zápas stával hlavní podívanou Vyšehradu, rozběhl se pokrevní bratr psa baskervillského ku mladšímu páru s obrovským, asi o polovic menším, psem.

Vyšehrad ani nedutal.

Nové oběti zvolili také taktiku ztroskotanců v Tichém oceánu, kdy ten uprostřed byl jejich zabijácký pes. Všichni čekali, co se stane. Obrovská chlupatá koule se běžela – co běžela? skákala! – k páru přitisknutému k zdi. „Pche,“ ulevím si. Co se stalo? Přiběhl k nim a… začal tomu druhému psovi, kterému se klepali kolena ještě když jsem ho později potkal, zadek. „Jste normální?!“ zařval po chvíli chlápek, to když mu před očima doběhl život zpět do přítomna, „mam na vás zavolat policii?!“ Ženská, která stále stála zmateně na místě, řvala: „No zavolejte. Co s nim jinýho?!“

Ale to už nebyl můj příběh. „Nic, já poběžím dál,“ otočil jsem se na jednu z dam, která po celou dobu vyprávění opakovala větu: „Promiň Hanko, za to můžu já!“ Provinila na mě pohlédla. „V pohodě, mějte se.“

Odbíhal jsem. Až se po chvíli štěkání úplně ztratilo. Vždycky jsem miloval fyziku.

11. května, 2009 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.