Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

Mad in Madhouse? M&M!

!

Digitální budík na nočním stolku ukazuje 23:25, první tóny alba Mezi nima, nejromantičtější to muziky v mém počítači, se právě rozeznívají. Člověk by řekl běžný večer; avšak není. Minimálně to, že za tři hodiny vstávám a odjíždím. je zvláštní a to zvláště za této situace, kdy jsem ještě nešel spát.

Inu, kde začít? Člověk toho má před půlnocí v době, kdy neví co dělat neuvěřitelné spousty, kde tedy začít? Jak navésti lidi, aby se do čtení zakousli? Či alespoň začetly? Ano, vyložení karet na stůl budiž to pravé, doufejme.

Nejsem originální, kopíruje mě; šmejd

Vrátil jsem se ze soustředění, kam jsem si vezl knihu; vskutku. Nemohl jsem dále čekat, bylo to neúnosné – před půl rokem jsem si objednal čtvrý, ba i pátý, díl bestselleru Mládí v Hajzlu na Vltavě. Nedočkal jsem se, bohužel… Nebo bože dík?

Číst pátý díl bez přečteného čtvrtého je risk, člověk vesnický ho však musí přetrpět, usoudil jsem nedávno v knihkupectví vytahujíce kupón na dvě stě korun za vzorné sportovní reprezentování školy (Kde jsou ty časy, kdy to bylo za studijní reprezentaci?) spolu s již vrozeným šarmem, který paní prodavačce ani nedovolil pomyslet na fakt, že kupón je již 14 dnů prošlý. Každopádně, pátý díl Mládí v hajzlu byl v mé moci.

Samozřejmě, byl jsem vystaven posměchu okolí nejdříve, že vůbec mám knihu a poté, že je to taková ptákovina. Tyto tlachy jsem však téměř ani neslyšel – byl jsem zaskočen, že Nick Twisp, respektive Rick S. Hunter, je nejen s milovanou Sheeny zasnouben, ale také čekají (společné?) dítě! Ale děj tu rozebírat nechci…

„Ty krásko, to je napsaný stejně jako to tvoje na internetu,“ poznamenal spolubydlící Gorilas při letmém pohledu mezi řádky. „Kráásko, fakt?“ vytrhl jsem mu to z ruky. A vskutku! Byl jsem vyděšen, překvapen, přizemněn – že by C.D. Payne četl můj blog?

Je to Američan, sakra.

Každopádně jsem byl však zděšen a vtáhnut. Nad každou větou jsem přemýšlel, zda bych to nenapsal jinak, třeba lépe. Zatoužil jsem mít v hlavě spoj s něčím, co by zaznamenávalo mé myšlenky. Je neuvěřitelné, jakou člověk dokáže vymyslet větu za 20 min. Zde to plácám šesté přes páté, je to balast, hnus.

Ruku však na srdce si dávaje musím ustoupit – pan Payne již má svá nejlepší léta za sebou a koneckonců, byl to on, kdo dotáhl náš styl mezi lidi. Nechci svůj literární odkaz stavět na odkazu již někoho slavného, či vůbec existujícího. Musím s tím přestat. Někdy.

Achjo, je po půlnoci; musím si začít balit.

Poznej svoji kytaru dříve, než ji zničíš

Idea krásná, což o to. Vzít si kytaru do ráje českých turistů, Chorvacka, i přesto, že na ní téměř neumím byl nápad, na který jsem byl pyšný – právem, myslím. V cestě mi však stálo roztržené dolní E-čko, respektive horní.

Problém? Ale kdeže?! Ač rozhozen kamsi do nitra kytary mizícími zakončeními strun jsem již ubjegal pro šroubovák – chyba. Vzpomínky na již nežijící tamagoči, které bylo pošpiněno stejným nástrojem, jehož se dotýkali stejné ruce, jsou minimálně do nebe volající. Kde je mu konec? Měl jsem ho rád.

Ale zpět do přítomnosti. Po ošroubování zadního krytu nebyla cesta zpět – hledal jsem kořínky strun, ale každý, kdo kdy kytaru držel v ruce měl krušné chvíle. Mrtvoly slavných vyskakovali z hrobů; ještě že nevěděli, kde je Hrabačov. Asi by mě ukamenovali, ale mě to bolelo také.

Věděl jsem, že to, co dělám je špatné. Co špatné, především to je špatně. Musí být při výměně jedné struny odšroubováno srdce kytary tak, že je skrze ní vidět? Správně – není. Zjistil jsem to však pozdě, příliš pozdě.

Chybami se člověk učí; hodil jsem to proto za hlavu a již montoval strunu, vytaženou ze zapomenuté, zaprášené akustické kytary. Rána přišla po cirka hodině a půl hodinářské práce, a to doslova. Lekl jsem se! Poté rozbrečel, téměř.

Ovšem, praskla mi i druhá struna. Rána pod pás. Co pod pás? Pod kotníky! Kde v sobotu za tmy seženo horní E-čko (to dole)? Doufám, že zítra v Chorvacku, jinak se mnou vymezený cíl, naučit se Cancion Del Mariachi, stane pouhým zbožným přáním.

Proboha, začínají mě bolet záda. Všiml si někdo, jak ten čas běží takhle na večer pomalu? Kéž by to trvalo celé prázdniny. Inu, na chvíli se loučím, jdu alespoň vyprázdnit tašku plnou smradlavých věcí ze soustředění…

Již tři minuty si čtu poslední větu, věci stále leží a smrdí. Nuže, co se dá dělat, popojedem. Jenže kam? Btw, taky jste dostali takovou chuť na Blink 182?

Navíc, je tu pár věcí mimo vše, které již dlouho chci říci: Proč proboha chcete, abychom vyplňovali u komentářů mail, vy sprostovolní blogeři? Hned je mi lépe.

Málo vyvrcholení, málo bžundy

Víte, jaký je největší problém nejen povídek, či psaní? Vyvrcholení má být až u konce. Na internetu zvláště – není moc místa na mezivyvrcholení; vnoření jistě vědí proč. Avšak nejen že to je nuda pro čtenáře, ale především pro pisatele. Pouze jeden závěr? Žádné mezi děje, mezi vyvrcholení?

Asi vskutku budu muset napsat knihu; lidé ji přece jenom čtou více odtrženi od dnešní globální, uspěchané společnosti. Ale o čem?

Ups, když tak však koukám, přesně v 0:41 pomalu překračuji druhou stránku ve Wordu. Je neuvěřitelné, jak člověku jde tlachat o ničem… Nesnáším výzvy ve stylu, že nejdu spát. Čte ještě někdo, vůbec?

Smajlíci v textu

Všimli jste si, že v textu nepoužívám smajlíky, ač na ICQ či v diskusích jimi jen oplývám? (3. stránka) Možná ano, možná ne; ale proč to dělám? Bůh ví. Je však zvláštní, že se mi to vůbec nelíbí a naprosto jimi v literatuře (či dokonce zde dozajista přítomné) beletrii opovrhuji.

Nejspíše je to jako v amerických seriálech – máte rádi, když vám říkají, kdy se smát? Jak víte, že je to vtipné to, čemu se smějete?

Rady pro matky: Pleny vs. Pempers

Naše generace postarších teenagerů ještě dozajista pamatuje dobu plnou smradlavých, nepohodlných, stále se přepírajících plenek. Byli to doby těžké, avšak máme dnes problémy s únikem moči? Já, musím se pochlubit, ne, zatím. Ale jak na tom bude generace dnes narozených dětí?

Jak správně podotkla nejmenovaná biatlonová trenérka, dnešní kupované plenky jsou uzpůsobeny ku co největšímu pohodlí dítěte. V podstatě se dá říct, že právě… ehm, pomočené dítě se cítí lépe, než za sucha. Může se tak naučit chodit na záchod?

Achjo, pak nemá být dnešní mládež tak rozmazlená.

Texi! je vskutku krasavice

Jak na to koukám, asi si pořídím texy!; jenom odstavce by mi zabrali zbytek života. (…) Jo jo, ať žije vlastní RS – zvládl jsem to za 45s. Jsem pouze zvědav, zda to bude fungovat.

PS:

Začíná to být vážný, milý deníčku. Právě jsem byl okusit po týdnu chuť mé postele a málem mě pohltila. Je 1:36 a já si uvědomuji, že následujících několik dní strávím na nakupovací karimatce.

Nevím, asi končím; beztak se budu ještě půl hodiny trápit s texy! A kdo ví, zda odjíždíme za hodinu, či hodinu a půl a kdo ví, jestli se ještě přinutím balit. Měl bych, ale nebudou mi stačit věci ze soustředění? Vždyť jsem tam byl pouze týden…

30. července, 2006 • Sdílet • To se mi líbí!