Vojtěch Mečíř Sag mir wo der Blumend sind! Hier:

Myšlenkový experimentik

!

Chodim na Základní pojmy moderní fyziky a astronomie I. Jen taková bokovka při FHS. Ono – teď trochu přemýšlím, co při FHS není bokovka. Věčná škoda, že mi minulý semestr utekl předmě Teorie umírání. („Z teoretického i praktického hlediska.“)

Každopádně jsem nadšený. Sem tam se přistihnu, jak ležím u wikipedie a hledám nějaké to racio v kvantové fyzice. Dost neúspěšně. Nebo pozoruji hvězdy a ptám se sám sebe, zda-li si někdy najdu tu chvíli na 200 000 let trvající výlet k nejbližší hvězdě. Ach! A není támhle to… (Teď bych rád romanticky vyprávěl o hvězdokupách, které se jednoho dne rozpustí a jednotlivé hvězdy se rozutečou po věsmíru. O supernovách, či snad i o černých dírách… ale dopsala mi tehdy propiska.)

Seděl jsem na hodině a pozoroval vistu řeckého týpka. I on se na mě koukal. Přednášející něco vyprávěl a já se na to nemohl soustředit. Propiska mi již dávno nepsala a v hlavě mi vrtalo jediné.

„Tak, to by bylo vše,“ ukončil přednášející svoji řeč, „Nějaké otázky?“

Nesměle jsem se přihlásil. „No, možná to bude znít… é… Prostě. Kdybych zde vykopal díru na Nový Zéland a skočil do ni. é… Ono jste na to již asi odpověděl, já se chci jen ujistit: Zastavil bych se ve středu?“

„Ehm… Ne.“

„Jakto?“

„Tak, pokud byste skočil do oné díry, ve středu země… Tedy, doufám, že chápete – toto je jen takový pouhý myšlenkový experiment, který by se v reálném světě provést nemohl.“

„Jasné,“ kývnu.

„Pokud byste tedy skočil do té díry, ve středu země byste měl přesně takovou kynetickou energii… é… Tedy, pokud by v té díře nebyl vzduch, který letící objekty jen brzdí… Měl byste přesně takovou kynetickou energii, abyste vylétl na Novém Zélandě, zamával a letěl zpět do naši učebny.“

Do rozhovoru se vložil kolega vedlesedící, který se pár minut nato ptal na blablabla, o kterém ani sám přednášející nic dle názvu nevěděl. Doměnku mu potvrdil až z definic. Řekl: „Nemožné.“

Oba jsme se na něj otočili.

„Na Novém Zélandě bys byl vzhůru nohama. Takže bys… No. Vlastně bys zamávat mohl.“

Všichni se laskavě pousmějeme. Ale přednášející tuší, že mi to nestačí. Celé si to přemítám. „Ale,“ začínám, „co… Co ta homogení koule?! Říkal jste přeci… Když jsem ta částice…“

„Ano, vy jste JAKOBY ta letící částice.“

„… a letím ke středu. Tak nejsem funkcí délky, ne? (‚Heuréka!‘, vykřikl obraz studenta druhého ročníku dva dny poté skrze časové kontinuum. Vysvětlení níže.)“

Pak přednášející vypadá trochu zmateně. „Ale… o tom jsme si říkali jen kvůli té hustotě.“

„No, ale…“ Kontroluji sešit. Je to tam: Homogení koule – doba pádu do středu NEZÁVISÍ NA DÉLCE OD STŘEDU. Jsem zmaten. „Jo. Takhle. Úúúú… Děkuji.“ Nepředstírat, že tomu rozumím, tak mi vybouchne hlava. Heuréka!

Víte, proč mam rád psaní? Teď jsem dopisoval geg k mému rozjímání výše, a v tom jsem na to přišel. Je to jasné! (Asi. Podobné prozření jsem naposledy zažil při zjištění, že se uprostřed země zastavím.)

Vlastně mi to zkazilo celou pointu – chtěl jsem napsat, že mé myšlenkové pochody došli zdárného cíle chvíli poté, kdy jsem seděl u piva v K4. Ve skutečnosti jsem tam… Jo, sice jsem tam seděl i s pivem, ale na nic moc jsem nepřišel.

Jdu pročítat Wikipedii. Strašně se mi plete Einstein s Newtonem.

A co s vámi? Vy se třeba podívejte na stavební kámen všech sbírek porna fyziků a astronomů.

4. listopadu, 2009 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.