Na cestě (1/12)

Člověk má pět vteřin na zapsání myšlenky – pak se z toho stává SRAČKA, ale zkusim to:

Házim si mincí: stopuju – jedu dom – jedu dom – jedu dom. „Tak co, jedu dom,“ povzdechnu. Zavládlo divné ticho, zklamání. Namítají, že se vždycky hází jednou, že platí to první; jenže já řekl, že házím 3×! Přemýšlím, zda se usud řídí mými pravidly, nebo má svá. Přeci jen… víte… je to OSUD. A nebo je osud sračka.

Každopádně jdu stopovat. Mince není nějaký úd osudu, člověk si jen uvědomí, co chce. A já chtěl stopovat! Teď se jdu vyspat z té opice… MOSAQUE!

_ _ _

Spal jsem v českém surfcampu v malé francouzké vesničce jménem Mosaque. Nebyl to vlastně kemp, spíš takový skvot se zahradou pod křídly Playground trevlu. Krásné místo, ještě krásnější lidé. Surfaři, kteří přijeli do Francie pracovat anebo surfaři, kteří přijeli surfovat anebo prostě týpci nejrůznějšího pohlaví, co se přišli jen tak topit s prknem. Všichni v pohodě – i ten otec s dcerou, která podle některých nebyla dcerou, ale milenkou. Každopádně ji bylo tak třináct.

To místo mělo zvláštní atmosféru. Přišel jsem tam v noci, ve tmě, celý rozzařený a unavený. Před chvílí mi stará paní v luxusní restauraci u kostela nabízela polévku, když jsem se ptal na cestu. Ale asi bych jí tak kvalitním jídlem obratem pozrvracel. Už čtrnáctým dnem jsem popojížděl s partou 18 přátel po Francii, sem tam po Španělsku, jedl čínské polévky, čachtal se v moři, pokoušel se surfovat a pil ten nejlevnější rum, který se od té nejlevnější vodky lišil pouze barvou. No, a taky vlastně nesmrděl až tak moc jako dezinfekce.

Přišel jsem tam v noci poté, co mě kamarádi nedaleko vysadili a odjeli zpět do Čech. Nesměle pozdravil, koupil si za éčko pivo, dalších pár eur dal za přespání a usnul. Když jsem se druhý den vzbudil, byl kemp prázdný. Jen šéf tam pozevlovál; všichni jsou prý na vlnách. Nedaleký kostel odbíjel poledne a já si při čínské polévce pročítal svůj deník. Většinu nešlo ani přečíst. Bylo poznat, co jsem psal jak nalitý, co jsem psal po tmě. A také, co jsem psal tak nějak při četbě Bukowskiho, jehož dvě knížky mě celým tripem provázeli.

Znovu si uvědomuji, že deník je sakra úžasná věc. Když na počítači píšu o něčem, vím, jak to dopadlo. A to ovlivňuje celé to psaní. Není to bezprostřední. Deník není línie směřující do tepla, děník jsou statický body. V deníku to prostě všechno je! Počítač je vždy v teple, je doma. Tam už je nuda.

Dnes (asi před třemi dny), právě v tom teple domova, s duchem Vánoc, po půl roce, jsem si přečetl první stránky slavného románu Na cestě, a tak nějak si uvědomil, že mě to až tak číst nebaví – zvlášt po druhé. Chci psát. Shodou náhodou jsem zrovna při vánočním úklidu našel ten deník ze surftripu. Z celého surftripu, ale těch prvních čtrnáct dní, těch prvních pár stránek, přeskakuji – nejen proto, že díky hladině autorově alkoholu jsou téměř k nepřečtení, ale také by asi pár lidí naštvali. Svět není růžový, a ač teď všichni na společné chvíle vzpomínáme s nadšením, úsměvem a pocitem, že to stálo za to, v průběhu cesty sme se chvílemi navzájem dost štvali. Ať to byla jakákoliv sranda, vzpomínat se na to bojím. Proto přeskakuji…

Proto otevírám naškrábaný deník až tam, kde se ocitám sám mezi neznámi lidmi. Nejprve mezi čechy v Mosaque, pak… Pak tak různě. Však uvidíte…

_

A jedeme dál! Další díl…

24. prosince, 2009 • Sdílet • Nádhera!!!

Marie

Kdo jsi?? myslela jsem, že takový lidi neexistují. Že jsem si je vymyslela..

9. února, 2010 - 14:14

meca

Jahaha :D

14. února, 2010 - 15:48