Vojtěch Mečíř miluje smyslno! Navíc..

Na cestě (10/12)

!

Nechytáš se? Čekuj předchozí díl.

_

Nejste statik. Pršelo a já přemýšlel, že půjdu pod střechu a počkám na kamiony, které do 8 nemůžou do Čech jezdit. Rána mam prostě slabé. Každé ráno se něco podělalo, a teď to vypadalo tak dobře, „Jo mladej,“ říká řídič kamionu, „já bych do Čech jel rád, ale od šesti ráno do osmi večer je tam zákaz!“ Kunda.

A tak jsem čekal na zázrak u výjezdu z pumpy. Projeli jediní Češi. Projížděli samý narvaní němci, starý němci nebo usměvaný němci s rodinami. No chance. Houska stála O,8é – tak kolik mohl stát benzín? Asi dost, když tam nestavěli češi. Nakonec mi po hodině (přišlo mi to jako hodiny 3) zastavil opravář jachet a veze mě tam, kam mě včera mjohl vzít i ten Rus. Mondié – stihnu Vostrov!

_ _ _

„Woman there were really unpleasant. It is typical for czech rep,“ řekla spolužačka v České kuchyni v centru Prahy na adresu obsluhy, která byla zmatená z toho, že Fa mluvila s Markétou a ne přímo s obsluhou. A vůbec tam z toho byl děsný zmatek. „Daniel said it yesterday too.“ uznala Fá, exchange studentka z Německa.

Málem jsem vyskočil a Markétu, spolužačku, ubodal vydličkou. Zmíněný Daniel je mimochodem náš učitel. Nedávno jsem si plně uvědomil, že nemám rád, když lidé označují tyto vlastnosti za „typicky české“… A vlastně je blbost ozančovat jakékoli vlastnosti za typické pro kohokoli. Němky (alespoň ne všechny) nejsou ošklivé, francouzi mluví anglicky, a né že ne. A tak dále. Proč to teď píšu? Teď vidím, že i já sám generalizuji – s těmi čechy a drahým benzínem. Miluji kouzlo okamžiku. Teď, zpětně, bych to už jen z principu nenapsal.

Ale zpět: Mám pocit, že celou dobu vyprávím, že jsem tam stál tři hodiny. Zastavili mě dvě auta, že jedou nahoru do Drážďan – a já řekl, že chci z Německa už pryč. Ale pak přijel ten hipík. A já nejsem statik, potřebuju se hejbat – kamkoli. Tedy, alespoň na stopu; v životě to je horší. No ale on řekl, že z Drážďan jede super dálnice do Čech, že ví o pumpě před sjezdem na ni.

_ _ _

Chill out, mann! Od „truck“ jsme se nenávratně dostali k „drugs“ a on že si pěstuje rostlinku, z které se dělá čaj, ale on ji kouří. Má českou značku, aby nemusel platit za auto. Tedy: za ten vrak z doby „power flowers“. Mnichovo hradiště je cestou, tak uvidim, jak to půjde u Drážďan.

_ _ _

Byl to hipík. Jezdil si vydělávat do Španělska na jachtu a když měl dost, přijel zas zpět do Německa. Dal mě růžovou nálepku, kterou teď zdobí moji kytaru: růžová ležatá osmička s liebe, liebe a leben, leben. Pádili jsme si to po dálnici stovkou, kára se celá klepala, a on se vysmával znuděným chlápkům v drahých autech, kteří nás nepřetržitě předjížděli.

Jediní, kdo ho dokázal rozházet byli policajti. Né že by je neměl rád, on chápal je – ale platit pokutu za to, že sedím v dodávce vzádu na všemi potvorami prolezlém kanapi, se mu nechtělo.

Strašně obdivuji tydle lidi… Nikam nespěchal. Ne protože by neměl za čím, prostě protože jen… proč?! Já už chtěl být doma – jasný, s ním mě to zas bavilo, ale chtěl jsem kotvu, chtěl jsem být v Hrabačově. A jemu bylo krásně v tom autě. Zeptal se mě, jestli pospíchám. „Chill out, mann,“ mávnul jsem rukou a položil se na gauč. Že bych fakt ještě stihnl se dnes dostat do Mnichova hraniště, na Vostrov… Za Jitkou?

Zas bylo krásně. Tedy, rozpadali se mi vnitřnosti. Z litrovky rumu, která mě doprovázela celou cestu zbývali poslední kapky. Těch pár dní jsem jedl především kradený cukr na benzínkách. A poslední eura jsem dal za nějaký mega hamburgr v Burger Kingu u Drážďan.

A jedeme dál! Další díl…

5. ledna, 2010 • Sdílet • To se mi nelíbí!