Na cestě (11/12)

Nechytáš se? Čekuj předchozí díl.

_

Myslím, že jsem zdodal další tabu: jel jsem z Francie přes Polsko. Před Drážďanami jsem čekal snad 3 hodiny a už to opravdu vypadalo na čekání na 8, až pojedou trucky. Ale v tom mě zastavili dvě němky s postiženym týpkem. Německy fakt už neumim. Ale vzali mě do Lübecku a pak – ta druhá ženská, dalším autem – až do Žitavi.

Půl hodky jsem tu prozevloval s borkou z pumpy. Ona si dávala cigáro, já kafe. To „dvacátý“ si šetřím. Byla to holka o ničem, s jiskrou, ale bez zážitků, bez života. Dala mě jedině typ na vlak do Liberce. A tak jedu vláčkem do Liberce. Vedle mě banda, která byla týden v Německu na skládačkách. BIG UP.

_ _ _

Hradiště padlo a věděl jsem, že o Jitce asi už nikdy neuslyším. (Potřeboval jsem to napsat, zní to drsně – pravdou ale je, že jí mam v přátelích na Facebook. Ahoj Jitko.)

Bylo to zvláštní; byl jsem v Čechách. Překročil jsem hranice. Seděl jsem, vyprávěl, a ta pumpařka čuměla jak puk; spíš že by neměla zážitky, tak nevěděla, jak na mě navázat. Když nad tím tak přemýšlím, tak to vlastně tak dlouhý výlet nebyl: Tři týdny a jeden z toho sám. Jeden blbý týden. – A teď už máme 11. díl?! Říkáte, že jste zažili něco lepšího? Delšího? Mě to je jedno, mě to bavilo! Popíjel jsem to kafe a vlastně jsem teď ani nikoho poslouchat nechtěl, chtěl jsem jen vyprávět, ale možná ještě víc možná dál zažívat. Prostě jet dál.

Doběhl jsem z hranic na vlak a za pár korun dojel do Liberce.

_ _ _

Všude čeština, divný. Je děsivý, že tu – až na ty skládačkáře – nepotkávám zas tak jiné lidi, než v Německu. Ale to jídlo! Veprový vrabec & Kozel – po 4 týdnech dobré jídlo, pivo. Vivala liberecká Kozlovna.

Je divné se ptát lidí na cokoli. Už to není: „Excuse me, do U speak English?“ – „Ehm, little bit.“ – „So.. uhm.. metro?“ Už je to: „Čau, prosimtě, kolikátýho je…?“ – „22.“ – „Takže… sobota?!“ (nesmysl: věděl jsem přeci, že je sobota – kvůli náklaďákům… ale pro doplnění atmosféry jsem se na to fakt zeptal.)

_ _ _

Jaká je šance, že přijdou 2 holky na holčíčí záchod, když tam sedim (mužské jsou zacpané), přičemž v celé hospodě sedí holky 3… Matematik by to spočítal stopař řekne: „Na to holt ser…“

_ _ _

Bylo to hodně zvláštní. Najednou v Liberci; ve městě plném lidí, co mi rozumí. – Tedy snad mému jazyku, jenže netušili, co jsem prožíval. Já byl v absolutní euforii. V děsivý! Byl jsem téměř doma. Po několika Kozlech a pár locích rumu jsem šel Libercem a jen tak si skákal, jen tak si tančil. Všichni stáli, byli přibití, zatímco já lítal. Já hořel! a hledal nějaký konzert, nějakou párty. Nic jsem ale nenašel a pak se najednou svět zastavil. Já se zastavil. Stačila jen ta kraťoučká chvíle. Stačilo ten mlhavý okamžik čekat na tramvaj, rozhlídnout se, a vznikl ten nejbláznivější text, který jsem kdy napsal…

_

A jedeme dál! Poslední díl zde!

6. ledna, 2010 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.

Bohdana

děléééééj méčo hoď to už sem :D

6. ledna, 2010 - 21:08

Béďa

Začínám fakt litovat, že sem nejel s tebou zpátky...

7. ledna, 2010 - 03:10