Vojtěch Mečíř miluje smyslno! Navíc..

Nač čísti?

!

Už dlouho přemýšlím, že bych si někam – nejlépe asi sem – zapisoval to podstatné a zajímavé, co se mi připletlo do cesty. Určitě by to šlo ruku v ruce s tou renesancí tohoto blogu, kterou jsem zamýšlel zrušením facebooku – jenže místo toho jsem se vrátil ke klasickému zacyklenému brouzdání po stránkách, kde se nic neděje a starému dobrému otravování lidí na icq. Jsem na začátku cesty. Hledám. Uvidíme.

A vlastně mě to připomnělo něco, co mi vpadlo do cesty v něčem, v čem jsem spatřoval jednu z nevýhod tohoto konání – totiž aby se ten celý můj záměr nestal pouhým výcucem z Respektu. (To něco je v Respektu.) (Zaškatuluj si mě!)

Prostě: Respekt je časopis, který teď občas čtu, který mě ukázal, že písmenka slouží svému účelu i na papíře, že diskuse pod článkem je sice zajímavá, ale odsaď-podsaď, že je dobré mít v ruce něco, co tě během týdne přinutí tak nějak obhlédnout, co se kolem děje, aniž bys každý den prožíval to dylema, zda si přečíst, že Lidé, kteří zažijí při milování aspoň 200 vyvrcholení ročně, žijí déle, nebo že Nejtlustší britská teenagerka zhubla na táboře sto kilo, už je zase nabrala – a pak si přečíst obojí, protože, jistě mi každý, kdo nechce získat nálepku pochybného asociálního intelektuála, který balí holky v tramvaji na titulku Respektu, dá za pravdu: obojí je zajímavý. (Trochu jsem podrazil; ve skutečnosti si fakt myslím, že oba články jsou zajímavé.)

_

Asi týden poté, co jsem se vrátil z Rumunska, kde jsem pět dní ležel na festivalovém pódiu ve vesničce u Síbia a četl Dostojevského, mi hrklo, že si pamatuji, jak tam ležím na festivalovém pódiu a čtu si o bratrech. Snad nějak Karamablabla… (Nutno dodat, že jsem tam neležel pro samou (nepopiratelnou) kvalitu tohoto velkého díla, ale spíš kvůli rumunské bakterii, která si v těle spletla cestu a snad vzteky nasraná, že prostě chtěla do močový trubice, si uspořádala střevní mikroflóru ku představě své. A všude kolem krvelační medvědi.)

Zpět. Právě proto mě v Respektu zaujala esej Jamesa Collinse s podtitulem: Nač číst knihy, když si z nich nic nepamatujeme? A to dokonce natolik, že mě přivedla k myšlence, že o tom napíšu článek. A tak teď píšu článek, a z té eseje jsem přečetl jen podnadpis.

Za chvíli jsem zpět.

_

Nadpis je také působivý: O čem to jen bylo.

_

Jo. Autor má stejný problém jako já s Dostojevskim. (U každého člověka by na wiki mělo být správné skloňování.) Obrátil se s tím na Maryanne Wolfovou, neurovědkyni a bývalou studentku literatury, která mu odpověděla, ať se neděsí, že „naše paměť má neuvěřitelnou kapacitu, ukládá se v ní mnohem víc, než si uvědomujeme.A o­vlivňuje nás to, i když na to nemyslíme“ a že „jste součet toho všeho“ (co jste přečetl).

A asi na tom bude. Collins to srovnává s jiným audio(/)vizuálním uměním, které v nás zanechává stopu, ač si ho sotva kdy pamatujeme. Jenže „čtení se vyznačuje tím, že nejde o zážitek, který bychom přožívali jen v jeho čisté podobě, (…) Kniha, dokonce i román, obsahuje informace v nejužším slova smyslu a nejzjevnějším důvodem, proč knihy čteme, je, abychom tyto informace nabyli.“

Ámen.

A proto přemýšlím, zda to, co mě zaujme házet na blog, kde to bude třeba opraveno (kéž by!), třeba pomluveno a zavrženo… Vlastně jo, chtělo by to psát na blog. S tim sv. Augustinem. Jen co změním design a hodím tu hlášku o tom hledání někam nahoru. Zadní vrátka, viď…

1. listopadu, 2010 • Sdílet • To se mi líbí!