Vojtěch Mečíř hledá marně smysl bytí...

Podcast: Udušení líného krista

!

Je tomu již dávno. Ještě v dobách, kdy můj krk byl čistý a hebký, kdy moje hlasivky zpívaly jakoby sami. Vzpomínky jsou nyní, v dobách hrabačovských angín tak silné, že jsem to nevydržel. Spouštím podcast! Spouštím vzpomínky!

A jak to tedy bylo? Krásné deštivé odpoledne zahalilo zdejší luky a háje. Někdo šáhnul po klávesnici, já po kytaře. Po hodině, možná i více, hraní se začalo smrákat. Blesk uhodil do protější hory, mě se rozsvítilo – proč si to neužít?

V zápětí jsem již držel v ruce mikrofon a v počítači lovil „Záznam zvuku“. A nahrával. Nahrával možná dvě hodiny; strašně mě to bavilo. Sám doma. Kombo na plný pecky. Skákal jsem po pokoji a nechápal, jak ti kytaristé z televize můžou lítat vzduchem a zároveň udržet rytmus.

Ruku na srdce, nedalo se to poslouchat. Bezduché mlácení do elektrické kytary; bez rytmu, bez čehokoli. Zklamán jsem uchopil opomíjenou akustiku – co si zkusit zazpívat? Slovo dalo slovo, kytara doprovod. První rytmy se již valily; nešlo o umění, ale o zábavu. A není umění zábava?

Konec slov; čin! Línej, Dukla Vozovna:

PS: Nikdy jsem si nemyslel, že to zveřejním. Že by mě po roce a půl blogování konečně zasáhla vlna exhibicionismu?

21. října, 2006 • Sdílet • To se mi líbí!