Vojtěch Mečíř napsal nový článek:

Přátelé, to byl Kotel

!

Vše oficiálně začalo včerejší desátou hodinou večerní. Tedy tři hodiny poté, co to mělo oficiálně začít. Komu to vadilo? Nikomu. Všichni si užívali šťastnou a dobrodružnou vizi výletu, čekajíc na nás v černočerné tmě za okny. V rozverné náladě jsme naskákali do dvou aut v počtu sedmi lidí a vyrazili ku Horním Mísečkám. Co v deset večer na Mísečkách?

O půlhodiny později jsme si již užívali zvědavé přízně obyvatelů Jilemnické boudy, která nás však nemohla rozházet. Bez bázně, hany i Ghany jsme se vydali ku vrcholu. Ku Zlatému návrší! Byla skoro půlnoc, když jsme tam seč unaveni, ale stále s bujarou náladou, po zmrzlém sněhu dorazili. Obrovský měsíc potlačil svit miliardy hvězd, na romantice a náladě výletu ale neubral. Naopak. Zasněni jsme pozorovali podkrkonoší pod námi. Těch světýlek…

Zalezli jsme do tamní autobusové zastávky; kdo si ho nezapomněl (já ho měl), roztáhl spacák. A usínali jsme. Kdo opravdu spal až do půl sedmé, netuším. Já klepal kosu celou noc a právem jsem byl překvapen, když se někteří vzbudili (v mínus třech stupních) s tím, jak jsou zpocení. Ale co, všichni jsme to rozchodili s tím, že Bedla pospíchá na vlak. Jak dlouho nám může trvat cesta zpět k autům na Mísečky? Dle toho, jak si ji moc chceme zkomplikovat – a my jsme si ji just chtěli zkomplikovat!

Až ráno jsme viděli vedlejší vrcholek. Nebyl zcela zasněžen; špičaté skály vykukovaly ze zmrzlého sněhu snad po celé šíři té nádhery, té dominanty Krkonoš – vrcholku Kotel! „Kudy to sjedeme?“ Pohlédl jsem na ono úpatí složené z dvou kotelních jam: Malé a Velké, kde ta Mála je vetší, než ta Velká. Pohlédl jsem také na více či méně odhodlané spolu bojovníky – vypadali odhodlaně. Pohlédl jsem i na své prkno, které mi právě opět po měsíci drželo pevně na nohách a vydal jsem se za nimi – za pěti snowboardisty a dvěma skialpinisty k Velké kotelní jámě.

Byla krátká, velká, divná. Šli jsme o dům dál – na vrcholek a dále k Malé jámě.

Bylo mi tak nějak jasné, že zde přestává sranda. Události, které vedli k této jasnosti snad ani nebudu rozebírat, ale sranda přestala; a přesto neustala. Tři z nás stáli na zlomu, na horizontu událostí, nad obrovskou a prudkou jámou plnou zledovatělého sněhu. Ostatní, mezi nimiž jsem byl i já, to vzdali – šli o kousek vlevo a po hraně jámy jeli tak dlouho, než sráz do ní byl alespoň neúměrný.

Asi jsme zažili méně adrenalinu a strachu, zato o něco (hodně) málo více (v té zledovatělé bídě) snowboardové pohody.

A téměř dole, za všemi nebezpečnými úskalími (a že tam opravdu byli!) to začalo. Nechtíce jsme do sebe navzájem vráželi, podráželi se a… byla to pohoda. Myslím, že tam zazněla věta, jako že nikomu se nic nestalo; naštěstí. Nesoudili jsme však dne před večerem?

Pak „večer“

Béďovi již dávno vlak ujel. Náhradní plán byl samozřejmě na stole a tak jsme se šinuli v klidu a pohodě, dokud zdravotnice našeho teamu, Nikola, nešťastně neupadla nejspíše na kostrč. Byl to kilometr a půl z kopce k autu a já jel s jejím prknem v ruce, nemohla chudák pokračovat. Zatáčka střídala zatáčku a po zmrzlém, rozoraném terénu to nebylo zrovna ono.

Jau! Tu bolest… Tu tubou bolest znám! „Kubo!“ zahřměl jsem tak, že kdyby laviny nebyly tak zmrzlé, všechny by popadali. Nemohl jsem vstát, hýbat se. Ležel jsem zkroucen u strany cesty a nemohl se hýbat. „Co děláš, vole?“ přijel Kuba. „Vykloubil jsem si rameno!“

„Co mám dělat?“ zeptal se Kuba trochu nejistě. Já nevěděl, co odpovědět; pomohl mi tedy se vrátit do polohy v sedě. To už přišla zdravotnice, Nikola. Ujistil jsem jí, že to není poprvé, že se mi to tam vždycky tak nějak samo vrátilo. Ale když nabídla, že mi ho tam vrátí, souhlasil jsem. „Zakousni se do té rukavice,“ podívala se na mě vážně a já byl v tu ránu tááákhle malinkém.

Začala mi nějak mávat s rukou a mě to hrozně bolelo! Strašně; neudržel jsem to a z mého vnitra se ozval bolestný výkřik takový, že ony spadané laviny by se vrátily na svá původní místa, čehož se Niki očividně lekla: „Ne, já tohle prostě nemůžu.“

Je pravda, že jsem měl vyskočené rameno v již jiné poleze, avšak asi v té bolestnější. „Mam zavolat horskou?“ tázal se Kuba. „K tomuhle se normálně volá,“ pokračoval když viděl můj nevěřícný pohled.

Pokračovat pěšky nebylo ani spíš tak hrdinství, jako vypočítavost – než dorazí horská, budu v autě. Ale Kerouac by čuměl, jaké to bylo na cestě. Bolest se stupňovala a já každou chvíli stavěl, sedal a kvílel. Nadával jsem, klel jsem a přemýšlel, zda bych neměl brečet. Nějak to však nešlo.

Litoval jsem Nikolu, která nesla mé věci i přes bolest zad. Strašně rád bych jí pomohl, ale nemohl jsem. Padesát metrů – sed, padesát metrů – sed. Po kilometru, půl hodině cesty, jsme se blížili k auto a spolubojovníci, kteří již věděli o mém stavu nám šli naproti. Strašně se smáli. Také jsem se smál i přes tu bolest. Chvíli. Pak to opět nějak dolehlo a já musel nadávat a že byli poblíž, vyslal jsem na jejich snad celý slovník dítěte ze školky – vyjma těch slušných slov.

Smáli se stále. Věděl jsem, že bych se smál také a přesto jsem nadával. Chvíli v duchu a když to bolelo, tak pořádně nahlas.

Nějak jsem tomu však začal propadat stále více. Chvíli jsem byl v nějak v pořádku, ta bolest nebyla strašná, ale neutichala. Stále tam byla a já prokládal světlé chvíle prvníma slzami. Uvědomil jsem si, že mi již v autě chybí jejich smích… Seděli za mnou; vidíce však jak každou zatáčku kvílím, byli +/- zticha. Já bych byl asi také zticha.

Propadal jsem jakémusi šílenství. Ono to nebolelo tak strašně. Byla to děsná, tupá, neustupující bolest, do které při pohybu sem tam něco píchlo. Ale neustupovalo to! Ta bezmoc se mnou rozléhala.

V nemocnici mně odvez jakýsi pán na rentgen- nic neříkal. Jen tam stál a koukal, jak chvílemi propadám breku a naprosté bezmoci. Chtěl jsem slyšet nějaké slovo! Něco! Něco udělat – né tam sedět!

Bylo ticho. Jen někdy se ozvalo zamumlání, zahekání či zaklení – toho všeho jsem byla ale autorem já sám. Nikomu to nejspíše nevadilo. Až paní vedle mi něco řekla – ani nevím co, ale bylo to zase na chvíli krásné. S paní na rentgenu jsem také prohodil pár slov a já jsem si byl opět vědom toho že žiji. Že… Já nevím, opravdu nevím – bezmoc byla ale na okamžik pryč.

V čekárně na chirurgii to bylo zpátky. Už zase to šílenství, bezmoc, bolest. „Ty si prosimtě mladej,“ ozvala se s úsměvem starší paní sedící stejně jako já na vozíku od Delfi, „tě za chvíli vyléčí.“ Pousmál jsme se na ni seč to šlo. A… Byl jsem duší tak nějak zpátky! „To já stará bych tu měla fňukat, když mam zlomených pět kostí,“ řekla jako by nic.

Asi byla již známá, jelikož si z ní poté sestřička dělala srandu, ale já ji bránil: „Ani nevíte, jak mi pomohla…“

Konečně jsem byl v ordinaci. „Lehni si,“ vyzval mě doktor. S obtížemi jsem jeho rozkaz vykonal a již pouze sledoval obrovskou jehlu, jak mi vniká do dosti divně uspořádaného ramene. Měl jsem se uvolnit, což jsem udělal hrozně rád i vzhledem k tomu, že mně injekce pomohla alespoň z části od bolesti. A tak jsem tam ležel, nahlas jsem si představoval slunné pláže na Jamajce, moře, modrou oblohu, zatímco byl lékař zapřen nohou o mé rameno a tahal mi ruku.

Křup… Křáp! „A je to.“ „To je vše?“ radostně jsem se zděsil. Bolest byla pryč, vše bylo pryč. „Ano, můžeš jít,“ oznámil mi s úsměvem doktor. „Tyjo, to sem tedy budu chodit častěji!“ pronesl jsem s úsměvem při odchodu. „Snad ani nemusíš,“ usmála se na mě sestřička.

Před ordinací byla plná čekárna a každý se podivil – Ten, co tu před chvílí tak bolestivě kvílel a slzel, teď vychází s úsměvem? Myslím, že jsem doslova zářil. „Tak vidíš,“ neopustil úsměv paní s pěti zlomenými kostmi, která mi ještě půl hodiny poté jásavě mávala ze sanitky.

A bylo to za mnou. Ano, již přestává působit injekce a bolest se pomalu vrací. Ale co… Dá se to vydržet. A jestli toho lituji? Ale kde že! Vždyť pohleďte na tu romantiku!

5. dubna, 2007 • Sdílet • Chce se mi spát.