Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

Pustil jsem si Zpraku – konec

!

Potřeboval jsem něco melancholického; a díky tomu, že hudba je zajímavá především díky událostem, které se při ní událi, šáhl jsem po Zpraku. Ani vlastně nevím proč – nic (více/méně) zajímavého se při ní nikdá neudálo – tedy možná proto. Vždyť znamená něco první jarní den? Konec zimmi? Poslední závody..?

Událo se to včera. I přes čirý, horský vzduch jsem na Horních Mísečkách nemohl moc dýchat; 10 km volnou technikou sic není žádná extra výzva, i když tamní tratě jsou vskutku těžké; avšak pár dní po ukončení nemoci se situace dramaticky mění. Málem jsem tam nechal duši a snad o tom tedy ani psát nechci. Byla to bída, utrpení.

Proč o tom tedy píši? Byly to poslední závody. Poslední závody, které pouze potrhly bídnou sezónu této bídné zimy, v které jsem snad nedokázal vůbec nic. Zabitá zima; dalo by se říci. Ale co zima? K zimě patří i sportovní příprava na jaře, v létě i na podzim. Mít tu tréninkový deník, snad napíši kolik km jsem naběhal a najezdil – i když je pravdou, že proti soudruhům biatlonistům je to bída. Relativně dost málo.

Ale za to může můj imunitní systém… Blbec! Koneckonců, vyhlásil jsem mu válku. Respektive jsem se s ním spolčil proti zbytku těla, které si stále něco vymýšlí a mě to už nebaví. A to vůbec. Fuck of disko! zařval jsem jednoho jarního dne pije čaj z dubové kůry.

Ale, kolegové hypofondři, co je nejdůležitější k udržení fyzického zdraví? Optimismus! Zameťme tedy s předchozími řádky a přemýšlejme, co bylo v zimě krásné…

Samotná zima. Ano, byla divná – vím to, aniž bych koukal na TV nova – jakto? Po celý rok nebylo dne, kdy bych do téměř dva kilometry vzdálené školy v podkrkonoší nejel kvůli sněhovým podmínkám na kole či Delfínkovi. Minulý rok nebylo výjimkou, když jsem do školy jel na lyžích.

Ehm, co dál?

25. března, 2007 • Sdílet • To se mi líbí!