Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

Ráááádimééé?!

!

Taková typická krkonošská vyndávačka. „Jedem na Benecko! Na hernu!“ zvolám. Je tma a my jsme na úžasných yes ájových narozeninách. Lidé se postupně ztrácejí a znovu objevují – to jak odcházejí blinkat. „A jako jak?“ zeptá se mě Radim. „Na kole! Máš kola?“ Benecko je asi 7 km do kopce.

Nakonec jsme na kole nejeli. Celý se to nějak zvrtlo a my si tam v pohodě dojeli autem se střízlivím řidičem. O nás se dalo říkat vše; jen ne, že jsme byli střízlivý. Chvíli poté, co jsme dorazili na hernu, Radim usnul. Hodil čelíčko a ani slečna, kterou jsem panákem uplácel, ho nevzbudila. Střízlivý řidič odjel. A my byli na Benecko 7 km od domova.

Herna žila. Kolem třetí však již pomalu začali zavírat a že se Radim zrovna vzbudil, rozhodli jsme se opustit lokál a vydat se na cestu domů. Přes sedm kilometrů před sebou a mě boleli nohy, ani jsme nevyšli z Benecka. Říkám, že to tak nejde a tak cestou zastavíme u domu jedné kamarádky, která s největší pravděpodobností ani nebyla doma, a snažíme se k dobít.

„Hele Radime?“ otočím se. Radim nikde. Ten blbec šel určitě napřed. Jdu zpět na silnici a volám na něj. Nikdo nereaguje. Mít mobil, už mu volám, já ho stále ale nemám. A tak volám znovu. Jdu zpět k baráku, jestli tam někde neleží. Je znám tím, že opit si ustele kdekoli. A taky tím, že se jako většina lidí vždycky nějakou tu cestu domů najde. (Poté, co ho celá rodina nahání po horách; ale to je zas jiný příběh.)

Nedalo se svítit, ještě párkrát jsem zařval a vydal se na cestu sám. Chvílemi jsem běžel; s největší pravděpodobností je Radim přede mnou. Jdu potmě a čelovkou svítím, jen když vidím podezřelý objekt v pangejtu a nebo když něco šustí. Bylo neuvěřitelné ticho a mě to chvílemi fascinovalo. „Ráááádimééé?!“ Nic.

V každé zastávce, co potkávám, přemýšlím, že si ustelu. Kouknul jsem na Hamrsko – jen tak letmo – jestli na chajdě ještě nesvítí, jestli párty nejede dál. A nejela. Poslední kilák domů už jdu pouze setvačností a čekám, že usnu snad za chůze. Dávno jsem minul Radima barák. Tak snad tam je.

Na chatě, kde jsem spal, se ještě žilo. Denča seděla jak rákosníček na studni a Prsalf vevnitř blbě čuměl. Bylo půl páté. Benečáci tu cestu nahoru chodí i za hodinu. Vzal jsem prsalfům mobil a volal Radimovi – ten to nebral. Asi spí. Někde…

V osm ráno se budíme a já beru něčí mobil a opět mu volám. Nedostupný. Proklatě. Sakra by mě teď zajímalo, kde tem plantážník je!

Pro aktuální informace sledujte twitter ;)

1. listopadu, 2008 • Sdílet • To se mi líbí!