Vojtěch Mečíř moc neví.. Zkus

Sebezdokonalování

!

Spolubydlící se tu okousává se slečnou (o 5 minut později: teď se trochu bojím ohlédnout, co se tam děje) a já nějak nemam kam vypadnout. Nějak sem tím dnešním posportováním chytnul takovou náladu strachu a… A venku je tma. Vyjít, tak mě určitě okradou. A znásilněj. Bydlím na hlaváku. Ale! Zas povídám o něčem jiném (okrádám vás o čas, přátelé!). Rychle k tématu: vyšší moc asi slaví čtyřistadvacítku; či jak si vysvětlit, že se shoduji se Zimmim v názoru na.. vůbec v názoru? A, už k tématu!

Poslední dobou se tu totiž tak nějak roztrhly porty s tématikou zdokonalování osobnosti. Oni kdyby jen porty! I knížek na toto téma přibývá. Sám jsem četl … počkat. Vsuvka!

Byl jsem osloven spolubydlícím, jestli jsem měl neštovice. Že prý slečna byla u neteře s neštovicema a tak. A já vlastně ani nevím. „To je v pohodě,“ zamyslel se, „to ti způsobí tak max. neplodnost či smrt.“ Jedno lepší než druhý. „*No počkej! Ne impotenci… neplodnost. To je jak výhra v loterii!*“ Slečna nesdílela mé nadšení z tak podmětného názoru a dala spolubydlovi pěstí. // Zpět.

Sám jsem četl Mysli jako Leonardo a musím uznat, že to bylo osvěžující. Všechny ty rady, jak spasiti můj nicotný, nenaplněný život. Ale ono těch knížek je. I já se těším, až se jednou dostanu k ódami opěvované knize Bohatý táta, chudý táta. A dál, a dál, a dál… Jenže pak přišla řada tímto nakopnutých blogerů a – a mají úspěch. Jsou tak nějak žráni.

(Pamatujete na „mých“ 39 pointů? Ach, zase jsem předběhl dobu. Uděláte se mnou někdo rozhovor?)

Caymana jsem měl za začátku rád. Krásně se to čte, jenže po čase si člověk uvědomí, že to jsou stále dokola ty samé kecy tak nějak o ničem. Ale furt, ač ho alko-sekce českého internetu okolo Ahyda nějak neuznává, něco dokázal. Má něco za sebou a tak za těmi prázdnými slovy je nějaká zkušenost.

V této jámě naivního nadšení z prázdných slov je krásně v kontrastu s jiným borcem na poli sebezdokonalování, s Pavlem Králíčkem. Je mu kolik… šestnáct? A myslím, že tu máme důkaz, že to není věk na odborné knihy. (Otázkou jest, zda se vůbec knihy o sebezdokonalování vejdou do definice odbornosti.) ŽivotaMěniče je tak plný povýšeneckého tlachání o autorově neomylné pravdě plné nelogických závěrů (viz zimmi) či zcela absurdních způsobů: nebo si snad umíte představit, že se s mámou DOBROVOLNĚ domluvíte na půl hodině domácích prací denně? Sorry, chlape.. ale máma s tebou pěkně vypekla.

Nedávno jsem přemýšlel například zrovna o té nekonfliknosti. Honza, náš učitel na Buddhismus, nám vyprávěl, jak mu dosti nekompromisně vjel jakýsi řidič z vedlejší silnice před auto a ještě na něj ukázal prostředniček. Co on na to? Přesně to: myslím si o něm své a nesnížim se na jeho úroveň, abych mu to nějak oplatil. Jenže – prostě nuda, nemyslíte? Dovolím si říci, že bych neměl problémy se zachovat jako Honza; jenže ze všech sil bych se snažil něco udělat! Ne ze zlosti, či snad z pomystichti­vosti.. Spíše proto, že teď mám na nějaký čin právo a mohla by to být sranda.

Po dlouhé, velmi dlouhé odmlce si tak dovolím odeslat do světa skrze toto médium poselství! (A tak se státi také trochu oným plkačem.) Je to o prioritách. Klid v duši je krásná věc, jenže kdo zažil ty největší věci? Rozervaní. Ti, kteří žijou v nesmyslném snu plném zážitků. Měl bych začít konečně brát ty drogy…

// A! Co se stalo? Ano, opět jsem byl pohlcen příběhem Nicka Twispa a tak se mi do duše (a blogu jakožto jejího zrcadla) vrací nálada, jež jste naposled viděli čtyři roky zpět. Ach.

20. dubna, 2009 • Sdílet • To se mi líbí!