Vojtěch Mečíř vytvořil uměleckou hodnotu s názvem

Sníh. A v Praze.

!

Už to psychicky nevydržím. Už včera to bylo strašné, ale dnes to vrcholí! Neustále mě někdo píše, jak v Krkonoších hustě sněží, jak jede na snowboard, na lyže, jak na zledovatělých a zasněžených silnicích rozbíjí rodičům auta a z hor asi lidi nepůjdou ani do školy, pač nepojede do podhůří autobus… No prostě mají zimu. Ale! Ale my ji tu v Praze taky máme!

Včera jsem byl na Strahově. Jen tak si zahrát fotbálek, pár lahváčů a na kolej. Jenže vyšli jsme z té hrozné králikárny a… všude sníh! Možná i tři centrimetry. Fučelo. Bylo to krásné. Proti nám šla slečna s deštníkem. A my – já s Mrkim – jsme se blížili k lanovce do města. Cestou jsme vyčůrali svá jména do sněhu. Miluji tenhle rituál.

Už jsme byli téměř u lanovky. „Pojďme udělat kotoul,“ navrhuji. „Jako jak?“ kouká na mě Mrkodalf a pomalu si svléká batoh. „Normálně… ehm… kotoul,“ odpovídám, „Hm,“ zamyslí se, „tak jo – ale prdíme na lanovku! Půjdem dolů freeridem.“ Rozvítili se mi oči. Svorvně jsme před lanovkou na Petříně udělali kotoul.

Mrkodalf to tam má nachozené – a tak vybral tu nejhroší cestu. Než napadl sníh, bylo tam lisní. Ideální! Nadčeně volal své kamarádce a popisoval, jak klouže z Petřína. Drm! Mrk! Bum! Ehm… Ne. Žďuch! Hm. Sakra. Ehm… Nějak mě nenapadá citoslovce, které by vyjádřilo tu ránu, když sebou uprostřed rozhovoru praštil o zem. Ale jeli sme dál. Jeho žehličky jeli více, než moje cowbojky; to nevadilo.

Klouzavá cesta byla tatam. A tak jsme běželi tou álejí. Skákali, výskali. A zase klouzali, padali. Nejde to vyjádřit slovy! „Hele, kdo to je? Jo… Palackej!“ Bum! Žduch… No prostě Mrki zase na zemi. Kostky jeli nejlépe. Do toho bílej pes, který se mi z ničeho nic otřel o nohy. Krása!

Naprosto jsem zapomněl, že Praha je Praha. Až dole byla zase samá břečka, lidé. Hnus. Už se strašně těším do Krkonoš.

23. listopadu, 2008 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.