Vojtěch Mečíř vytvořil uměleckou hodnotu s názvem

Sršeň

!

Mam prazvláštní náladu – a ani za to nemůže ta sršeň, co tu kdesi číhá. Zrovna dneska mi kolega z brigády říkal, že sršeň má 15× slabší jed než včela. „Zabi ji! Až si sedne, flákni ji!“ radí mi kamarádka s tím, že na sršení bodnutí se i umírá. Super! Jen kdybych tak věděl, kde je…

Ještě před chvílí tu bzučela. Přilétla oknem a já zděšen vyběhl před dveře. Zhasl jsem a doufal, že se vrátí tam, odkud vzlítla. Sakra! Monitor! Už k němu ten okřídlený mamut letěl. Konec, pomyslel jsem si, už se ani k počítači nedostanu. Znovu rozsvícené světlo lampy jí naštěstí přimělo odpoutat se od monitoru. „Furt tu je, kráva!“ napsal jsem na ICQ; pak zas bzučela.

Monitor je černý, zhasínám světlo a po odpočívající sršni háži bačkoru, druhou, pak vzlítá. Zasínám – ať si dělá co chce, já si du čistit zuby.

Již s kartáčkem v puse slyším z horní mé poličky šílené bzučení. Jakoby tam něco vrtala, či snad svářela. Nedá mi to a stoup si na židli ji pozoruji. „Ha, kráva, leží na znak a nemůže vstát,“ raduji se z nadřazenosti lidského pléna. V tom bzučení přestalo. Je snad mrtvá?

Opět stoupám na židli – sršeň tam již není. Jdu pomalu spát. Jen kdybych tak věděl, kde je…

Aktualizace; aneb jak to dopadlo

Ležím. Všude tma. Miluji svou postel. Vtom: rána do skříně! zabzučení! V mžiku se klepu pod peřinou a čekám, co se bude dít – ticho jak na blízkém východě. Pomalu rozsvicím lampičku u postele: kde je, ta kráva? Na podlaze! Jen tak si tam sedí. Nechci ji zabít – ale co s ní? Popadám, co mám po ruce.

Popadám peřinu – blbost: moc měkký. Spacák? Blbost. Vedle té sršně leží má pantofle. Pomalu ji zvedám a když je již tak dobrých pět čísel nad zemí, rychlím švihem udeřím! A ještě jednou! A potřetí! No všude lítá krev, americké filmy hadr; hnus. Ale je mrtvá. Dočista. Pochvíli se ještě leknu, když ji odnáším a ona se mihne. Už se však nevzchopí. Vyhazuji ji a radši zavírám okno. Bojím se pomsty…

19. srpna, 2008 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.