Vojtěch Mečíř hledá marně smysl bytí...

Těžkej život sportovce, kord pak biatlonisty

!

„A je to,“ řekl by klasik. Já bych asi použil poněkud vulgárnější slova. Ba co „asi“ – já je a i použil. Omlouvám se všem, kteří jej slyšela; já však musel. Ale začněme tedy od začátku, od samé podstaty celé věci. Jak vypadá rok vrcholového sportovce? Třeba takového lyžaře?

Inu, na jaře má nějaké to volno; dva, tři týdny a poté to začne. Cirka 6 dnů v týdnů trénink, furt dokola, a to až do zimy. A zimě? Nějaké ty závody, nějaký ten cíl. Možná taky nějaký ten sen, který se však může, či nemusí vyplnit. Sportovec může být nemocný, v den „D“ mu také nemusí jet lyže, či… či cokoli jiného. A má po snu, po cíli.

A biatlonisty? Úplně to samé. Jen se toho může daleko víc podělal. Ono totiž,** biatlon je vskutku nádherný sport – zvlášť pak pro diváky.**

Na S(K)Amotě bez SKA i samoty

Rok se s rokem sešel a my, zdejší biatlonisté (resp. jejich torzo), jsme se vypravili na slovensko. Proč tam? Mají tam sníh. Tedy alespoň trochu. Pánové s lopatami z Osrblie se opravdu vyhákli i přes to, že již od hranic nás vítaly provokativní billboardy hlásící „U nás v zime nie je zima!“

Bohužel, nebyla to ta romantika a ani se neposlouchalo SKA. Nemělo to tu šťávu, přesto to bylo v něčem jiné. Šlo relativně o hodně a ti, čtoucí tuto odpadní skládku nerudných myšlenek, možná vědí, o čem mluvím. Šlo o EYOF. O jakousi dorosteneckou olympiádu letos se konající ve Španělsku. První tři ze součtu sobotního a nedělního závodu odjedou v únoru na výlet, ostatní mají smůlu.

Melancholie tohoto spotu asi o mnohém vypovídá, nebudu tedy mlžit sobotní závod, který jsem zvládl střelecky. To ano. Díky nedávné nemoci jsem nejel přiíliž rychle, ale na 4. místo to stačilo. A 4. místo je výzvou do nedělního závodu, kde musím předjet o nějakých 30 vteřin někoho, kdo mě předjel v tomto, sobotním, závodě.

Vabang. Dnes, v neděli, jsem musel jet rychle a o to lépe střílet. To se však lehce řekne; když v Osrblie začne foukat, jde všechen úm stranou a přichází blbost. Při nástřelu foukalo zprava. Když jsem přijížděl na prvního položku v leže, foukal silný vítr zleva. Musel jsem si cvaknout, „upravit mířidla“, to jsem věděl. Přeslechl jsem však Lamika, o kolik. Cvaknul jsem tam tři cvaky…

Vsuvka: Pochybuji, že ti, co vydrželi čísti až sem vědí, o čem hovořím; já to ale potřebuji říct. Tak pardon.

… A bum, a prásk. A bum. A bum. Odjížděl jsem s jednou trefenou ránou, bylo po závodě. Odjel jsem 2 km ze 7,5 – a bylo po závodě. Samozřejmě, odjel jsem to, avšak jakýsi smutek, doprovázející mě zbytkem trati, mi nedovolil dobře zastřílet ani položku ve stoje. Prostě fiasko. Avšak perla na konec?

Pamatujete na ty cvaky? Kdybych si cvaknul asi o dva více, trefil bych téměř s jistotou alespoň 4 terče (z pěti), ne pouze jeden. Všechno to totiž byly těsné rány. A jak by pak dopadl zbytek závodu? Jel bych se kouknout do Španělska? To už je moc kdyby. Je to pasé.

14. ledna, 2007 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.