Poslední články ze sekce
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
25. srpna, 2008 | #
Strašně mě bolí břicho a já ležím v našem skromném tee-pee plném lahváčů uprostřed stanového městečka a přemýšlím, co vám zde později povím. Je pět hodin ráno a já nemůžu usnout. To břicho děsně bolí. O pár hodin později se probouzím a nevím, zda to bolavé břicho nebyl jen sen. Kdoví.
Vůbec celý trutnovský festival byl jako sen ze kterého se probouzím každé ráno a od kamarádů se dozvídám, co se v noci dělo, na jakých kapelách jsem byl a co jsem zažil. Zvláštní, až osvěžující pocit.
Ne, asi tak z poloviny přeháním. Než si však povíme pár příběhů, řeknu vám sen, jež se mi snad to dnešní ráno při usínání opravdu zdál: Kolem všude leží opilý lidé a mezi nimi chodí jeden týpek a kope do nich. Do koho kopne, ten se propadne do země. --- Vyděšeně se probouzím a již se bojím zamhouřit oči. Přesto po chvíli usínám.
___
„Tak tohle je ten nejhustější punkovej konzert, který jsem zažil!“ vříská jakýsi podnapilý BPNF (Běžně Průměrný Návštěvník Festivalu), zatímco nějaký punkáč divně kouká, když v zápalu jedné z těch Závišových klasik kopnu jeho přítelkyni do kotníku.
Na Záviše jsem také pogo nečekal, ale když mě můj drahý bratr vyzve: pojďme to tu rozpogovat, neváhám. Kotel se krásně vyčistil. Že na mě odcházející slečinky vyřvávali všechny řecké odborné názvy psychických chorob, mě sic zamrzí, avšak na stranu druhou povzbudí, že dělám věci, které v lidech zanechávají stopu. Křadlo mi srdce.
___
A to jsme si zas takhle pogovali na punk Kohout Plaší Smrt. Asi stárnu; již nechodím do kotle, je tam moc těsno, vypadávají tam ramena a tyhle věci. A tak si tam takhle poguji a náhle vidím mého kamaráda, říkejme mu třeba Bedřich, jak kulhá z poga ven. Přehýbá o plůtek a nejspíše se ho přelíst. „Vole, co děláš?“ vysmívám se mu.
Hňu chdř hňu si přeložím jako „nemůžu chodit – mám v pytli koleno i kotník – dostaň mě odsud“. Podpírám ho a odbelháváme na Fixu. Opravdu nemůže chodit. Všichni, od kterých žebrám berle, nemohou chodit také, proto se pokouším urvat větev. A to se mi i přes protest jakési paní snad ze strany Zelených daří. Že by Bedřich běhal jako laňka se říci nedá, ale… ale… s listnatým klackem o dobrých 3metrech odcházíme na Tleskače.
A ten mě nějak nezaujal. Vracím se zpět na Fixu, přičemž Bedřicha příští dvě hodiny neuvidím. Mám z toho špatný pocit – nemůže chodit; navíc decentně opit jest. A tak ho hledám. Nalézám však pouze zbytek větve; a tak ho hledám také s větví. Nenalézám, ač Colombo hadr: řada lidí mi říká, kam kdy ten „týpek s druhou částí větve“ šel. Zato potkávám řadu super lidí. Mít větev je dobrá věc…
Pak se do rána touláte po areálu s holkou, co má na čele namalované trochu hranatější sluníčko, což řadu lidí zaujme. Zastaví se u nás a po krátké konverzaci typu – „Máš cigáro?“ – „Nekouřim.“ – „Noo… a co cigára?“ – se ptají, zda-li to nejsem já s tou větví. Srandičky, srandičky…
___
… Ale šlo i do tuhého. Tak si zas takhle jednou poguji, když v tom vidím maníka, co s drsným výrazem plným nenávisti strká do jakéhosi blázna. Mam rád tyto rozbroje, tak se propoguji k nim, ukazováčkem si na manika ukáži a z plných plic se mu dlouhým „Chááá“ vysměji. Rázem se kolem něho utvořil kruh a lidé si na něj s dlouhým „chááá“ ukazovali také. Jo, hochu, s pózou drsňáka Na Bojišti neuspěješ.
___
Ajajaj. Již mě docházejí příběhy; ač jsem si jist, že toho bylo daleko více. Jen si vzpomenout. A strašně mě bolí břicho. Krom těch střevních potíží to bude asi hlavně tím, že jsem se 4 dny jen dokola smál.
No – třeba ještě něco dodám. Chybí mi tu čtvrtek a pátek. A nejen tu…
AKTUALIZACE: Již slavnými se stáváme a Béďovo tee-pee, kde jsem se také 4× probudil, jest hned v první galerii fotek, jež shlížim…
Článek již byl 2x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
no klasicky hustej článek…méčo seš buh a sere mě že sem tam taky nebyl…
[1] gunde: No – měl by si už taky někdy trochu popít nějaký pobíd neb se z toho všeho zblázníš ;)
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.