Zobrazit videa, kde je Vojtěch (1)
Štouchnout Vojtěch
Mít sex s Vojtěch
Mám jedno mourdro, které mě doprovází životem...
Stav:
neutěšený
Datum narození:
24.2.1989
Jugoslávie HiltnováVojtěch Mečíř se zamýšlí, zda-li se mu po Facebooku trochu nestýská.. každý den

Je to zvláštní, kam to tu dospělo.
Vlastně se není čemu divit – Internet je nudná žumpa, kde má člověk pocit, že ho někdo poslouchá; jenže je to všechno nějak tak jako, nějak tak jedna/nula, obrazovka a Winamp. Ale asi nejhorší je ta sterilita, kdy se člověk motá nějak v kruhu a protože nemůže jít na bar pro panáka, poznává stále ty samé lidi, kteří jsou třeba super, jenže to médium je pustá pošť, kde není nikdo, kdo by zkopával naše hrady z písku, jenže ani nikdo, kdo by je uchoval pro naše vnuky a třeba i vnuky jiných, kdyby si to zasloužily…
Toť axiom č. 1.
Axiom č. 2.: Jsou dvě věci, na kterých každý člověk pozná, že někam, ať kamkoli, směřuje: dready & psaní. Psaní je záznamník v hlavě – a až v druhé řadě jde o to, co člověk píše; v první jde o to, jak píše. Kdo píše „co“ stále stejně, stojí, kdo píše „jak“ nějak jinak, jde. A dready lineárně v seriálovém kydu rostou.
A já jak si pročítal mé i téměř 6 let staré „jak“, nadchnul jsem se pro tu šílenou jednoduchost, kdy jsem tenkrát chtěl jen a prostě říct, co se stalo. A to se postupem času měnilo, až jsem došel do k záchvatům radosti při čtení na literárním semináři. A pak to šlo dál, ale to je jiný příběh. V těchto nějakých šesti letech prošlo „jak“ něčím krásným a nějak jsem začal přemýšlet, jak to zachytit, co s tím udělat. A pak přišla Zrzka, která mě k tomu mírně dokopala…
A pak přišli Vánoce a světlo světa oficiálně spatřila knížka s názvem Hrabačovská křižovatka sežrala 2 hospody, která obsahuje 99 textů z blogu, první 30. 4. 2005, poslední 27. 11. 2009. (Oukey, tak nějak 5 let.) „Vyšla“ v nákladu 12 výtisků s tím že jimi byly (a budou) obdarováni nejbližší.
Jasný – chvílemi jsem snil o tom, že bych se to pokusil vydat ve větším nákladu na vlastní triko, někdy obzvláště rozjařen snad i že normálně. Ale pro ostatní má sotva cenu těžítko, natož knížky… Já v tom mám život. A jednou mi bude 100 let, vylezu na Chajdu, otevřu lahváče a budu vzpomínat, jak bylo krásně; a přes co jsem se sem nahoru s lahváčem a 79 let starou knížkou dostal. A pak možná půjde o „co“.
A tak jen pro zajímavost:

2. ledna, 2011 • Sdílet • To se mi nelíbí!
6. ledna, 2011 - 00:59
10. ledna, 2011 - 21:49
11. ledna, 2011 - 17:07