Poslední články ze sekce
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
21. října, 2008 | #
Už chápu, proč se říká, že když člověk poruší zákon jednou, už je zralý pro kriminál. Byl jsem právě zaplatit tu blbou pokutu a věřte, že jakmile člověk vztoupí na půdu policejní stanice, z jeho hodnotového žebříku se náhle stanou hráze okolo New Orleans. Jen Katrina přijít…
Navíc mi řekli, ať to u nich neplatím. Že si tím nejsou zcela jisti. Holt jsem asi jediný exot, co ty pokuty platí. Navíc s lahváčem v kapse, který jsem si koupil nevědom toho, že má poněkud naivní romantická procházka za účelem nalezení klidného místa v centru, kde bych se mohl učit, skončí opět na policejní stanici, jsem na tý stanici určitě působil jako doma.
Ale proč začínám s lahváčem? Inu, jako takovou obranu: pokud někdy skončím jako alkoholik, bude to kvůli žonglování. Míčky si už jakž takž dávám a tak se učím s lahváčema. Je to utrpení ty lahváče vyprázdňovat, ale co bych pro žonglování neudělal?
Přes všechno to, co jsem tu ani nezmínil, má Praha jistě řadu výhod. Tak třeba včera jsem na fakultě dostal od slečen od RedBullu zdarma RedBull. Vyšel jsem ven a tam dva týpci, zda-li půjdu demonstrovat proti radaru. „Chlapi,“ říkám, „v tom s váma nejedu. Ale možná se potkáme. Budu na druhé straně.“
Řekl jsem to jen tak z provokace. Nedovoluji si řešit radar. „Hele!“ napadlo mě v mé neutuchající rejpavé náladě, „co takhle dát bitku? Víte co – prostě to vyřešit jako lidi.“ Netvářili se na to a mám pocit, že mě zavrhli jakožto burana. To mám z toho, jak mě Topol neustále vypráví o těch jeho Boheminas, jak neustále někoho mlátěj a jak „mý“ (stále nemám to srdce mu říci, že už fotbalu nefandím, natož pak…) sparťané dostávaj na hubu.
Na Náměstí míru vystoupim a tam další dva týpci; tentokrát s peticí proti radaru. Vypadali, že neumějí do pěti počítat, ale říkal jsem si, že si alespoň vemu leták. V tom si všímám dámy; dámy v tom nejpůvodnějším slova smylu, která jim něco vysvětlovala. Přistoupil jsem a zatímco ten starší se pod vodopádem argumentů přihlouple usmíval na onu dámu, mlaďoch prý jeslti to podepíšu. „Hraju za ní,“ odstrčím ho.
Kolem procházeli další mladí, kteří to podepisovali a paní vypadala, že se zhroutí. „Co já? Mě to je už skoro jedno! To vy mladí tu budete muset žít! Komunisty na vás!“ Poté, co jsem s ní několikrát souhlasil a několikrát spíše nemístně opoznamenal („To demokracie je na houby,“ říkám. Ona: „No, demokracie je demokracie, no…“) se na mě obrátila, zda-li bych raději žil v Rusku či v USA. USA je mi sympatičtější, co si budem nalhávat.
Na to se na mě mlaďoch podíval: „V USA? V USA, který zabilo tisíce lidí v obchodním centru?!“ Přemýšlel jsem, co na to říci. Neměl jsem slov. Paní mě jaksi zachránila a pak říkala, že pokud člověk čte pouze český noviny, nemá šanci se ve světě vyznat. Šel jsem zrovna z Mediální antropologie – opět jsem přikyvoval.
Popřála nám mladým šťastnou budoucnost. „S těmadle to nebudete mít lehké.“
Článek již byl 2x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
„pokud člověk čte pouze český noviny, nemá šanci se ve světě vyznat.“
Bohužel musím souhlasit :-)
Mimochodem, já si myslela, žes jako alkoholik už skončil :D
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.